Jedna
POZOROVALA ho ze svého vybraného úkrytu, jako to udělala dvakrát předtím. V prvních dvou případech štípal dříví, ale dnes, po těžkém sněžení vhodném pro polovinu prosince, odklízel chodník. Dnes byl den, kdy ho vezme.
Srdce ve svých ústech, sledovala, jak odklízel sníh s pečlivě kontrolovanou prudkostí. Každý pohyb byl přesně stejný, jak ten předtím. Každý list lopaty byl přísně souběžný s předchozími stopami. A v jeho divoké kontrole viděla jeho vztek, zhutnělý a ovládnutý samotnou vůlí - jako trubková bomba*.
Přitlačujíc se k zemi a dýchajíc lehce, aby ji neviděl, zvažovala, jak to udělá. Zezadu, pomyslela si, tak rychle, jak to bude možné, aby mu nedala čas reagovat. Jeden rychlý pohyb a bude po všem - pokud neztratí svou odvahu, jako ztratila dvakrát předtím.
Něco jí říkalo, že to muselo být dnes, že nedostane čtvrtou příležitost. Byl opatrný a disciplinovaný - a kdyby nebyl tak rozzlobený, jistě by jeho smysly, ostré vlkodlaka, objevily její místo skrytí ve sněhu pod jedlemi lemujícími jeho zahradu.
Zavrtěla se stresem toho, co plánovala. Přepadení. Slabé a zbabělé, ale byla to jediná cesta, jak ho mohla vzít. A muselo to být uděláno, protože to byla jen otázka času, než ztratí kontrolu, která ho držela házejícího do ustáleného rytmu, zatímco v něm zuřil vlk. A když jeho kontrola selže, lidé budou umírat.
Nebezpečné. Mohl být tak rychlý. Pokud to zpacká, mohl by ji zabít. Musela věřit, že její vlastní vlkodlačí reflexy na to byly připravené. Muselo to být uděláno.
Rozhodnutí jí dalo sílu. Bude to dnes.
CHARLES slyšel SUV, ale nevzhlédl.
Vypnul svůj mobil a pokračoval v ignorování chladného hlasu svého otce ve své hlavě, dokud neodešel. Na sněhem pokryté horské cestě poblíž něj nikdo nežil- takže SUV bylo jen dalším krokem v odhodlání jeho otce, aby sekal dobrotu.
"Hej, šéfe."
Byl to nový vlk, Robert, poslaný sem do Aspen Creecké smečky svým vlastním Alfou, kvůli svému nedostatku kontroly. Někdy Marrok mohl pomoct; jindy prostě musel uklidit nepořádek. Pokud by se Robert nemohl naučit disciplíně, pravděpodobně bude Charlesova práce zlikvidovat ho. Pokud by se Robert nenaučil způsobům, likvidační práce by Charlesovi nevadila tolik, jak by měla.
Že Bran poslal Roberta na doručení své zprávy, Charlesovi jen řeklo, jak moc rozzuřený jeho táta byl.
"Šéfe!" Muž se ani neobtěžoval vystoupit z auta. Nebylo moc lidí, kterým by Charles nabídl výsadu nazývat jej jinak, než jeho křestním jménem, a tohle štěně nebylo jedním z nich.
Charles přestal odhazovat a podíval se na druhého vlka, nechávajíc ho vidět přesně to, s čím se potýkal. Muž ztratil svůj úsměv, zbledl, a okamžitě sklopil oči, jeho srdeční tep dělajíc velké krevní cévy v jeho krku pulzující náhlým strachem.
Charles se cítil malicherně. A nesnášel to, nesnášel svou malichernost a dmoucí se hněv, který ji způsobil. Uvnitř něj bratr vlk cítil Robertovu slabost a líbilo se mu to. Stres vzpírání se Marrokovi, svému Alfovi, nechal bratra vlka chtějícího krev. Robert to splní.
"Já… aha."
Charles nic neřekl. Nechal na tom toho blázna pracovat. Sklonil oční víčka a sledoval toho muže kroutit se víc a víc. Pach jeho strachu těšil bratra vlka - a současně dělal Charlese cítícím se trochu zle. Obvykle byli on a bratr vlk v lepší harmonii - nebo možná byl skutečný problém ten, že on chtěl taky někoho zabít.
"Marrok tě chce vidět."
Charles celou minutu čekal, vědíc, jak dlouhý bude tenhle čas připadat poslíčkovi jeho otce. "To je všechno?"
"Ano, pane."
To "pane" bylo daleko od křičení "Hej, šéfe."
"Řekni mu, že přijdu, až bude moje cesta čistá." A vrátil se k práci.
Po několika drhnutích jeho lopaty slyšel SUV se obrátit v úzké cestě. Vůz se otočil, pak chytil záběr a zamířil zpět k Marrokovi, rybí-ocas Robertovou naléhavou touhou dostat se pryč. Bratr vlk byl samolibě spokojený; Charles se snažil nebýt.
Charles věděl, že by neměl štvát svého otce vzdorováním jeho příkazům - zvlášť ne před vlkem, který potřeboval vedení, jako Robert.
Ale Charles potřeboval čas.
Musel se líp kontrolovat, než bude znovu čelit Marrokovi. Potřeboval skutečnou kontrolu, která by mu umožnila předložit svůj argument logicky a vysvětlit, proč byl Marrok zatvrzelý - místo prostého sražení hlav s ním způsobem, který měli posledně čtyřikrát, kdy s ním Charles mluvil. Ne poprvé si přál, aby měl více lehký jazyk. Jeho bratr mohl někdy změnit Marrokovo smýšlení - ale on nikdy. Tentokrát věděl Charles, že se jeho otec mýlil.
A teď se zpracovával do pěkné nálady.
Zaměřil se na sníh a zhluboka se nadechl chladného vzduchu- a něco těžkého mu přistálo na ramenou, strhávajíc ho tváří dolů do sněhu. Ostré zuby a teplá ústa se dotkla jeho krku a byla pryč tak rychle, jako váha, která ho strhla.
Bez pohybu otevřel oči na štěrbiny a koutkem oka pohlédl k černému vlku s modrýma očima opatrně mu čelícímu… s ocasem, který váhavě mával a tlapkami, které tančily ve sněhu, drápy prodlužující a zatahující se jako kočičí s nervózním vzrušením.
A bylo to, jako by někdo přepnul uvnitř bratra vlka, vypínajíc planoucí hněv, který vířil v Charlesových vnitřnostech po posledních pár týdnů. Úleva toho byla dost, aby mu poklesla hlava zpět do sněhu. Jenom s ní, vždycky jen s ní, se bratr vlk zcela usadil. A několik týdnů nebylo dost času zvyknout si na ten zázrak- nebo ho to udrželo, aby se nestal příliš hloupým, aby požádal ji o pomoc.
Což byl samozřejmě důvod, proč naplánovala přepadení.
Až na to bude připravený, vysvětlí jí, jak nebezpečné pro ni bylo zaútočit na něj bez varování. Ačkoliv bratr vlk zřejmě přesně věděl, kdo byl tím, kdo zaútočil: nechal je být vzaté dolů do sněhu.
Chlad byl proti jeho tváři cítit dobře.
Zmrzlá věc pod jejími tlapkami vrzala, a ona udělala starostlivý zvuk. Důkaz, že si nevšimla, když se na ni podíval. Její nos byl studený, když se dotkl jeho ucha a on se obrnil, aby nereagoval.
Hrajíc mrtvého s tváří zabořenou ve sněhu, se jeho úsměv mohl rozrůst.
Chladný nos ustoupil a on čekal, až se vrátí zpátky do dosahu, jeho tělo bezvládné a bez života. Strkla do něj tlapkou, a on nechal své tělo kamenné - ale když štípla do jeho zadku, nemohl pomoct, aby sebou netrhl pryč s ostrým zvukem.
Předstírat mrtvého bylo po tomhle zbytečné, takže se převalil a zvedl do kleku.
Rychle se dostala z dosahu a obrátila se zpátky, aby se na něj podívala. Věděl, že v jeho tváři nemohla nic přečíst. Věděl to. Měl příliš praxe v řízení všech svých projevů.
Ale viděla něco, co ji přimělo skrčit její přední půlku dolů do kleku a povolit svou spodní čelist ve vlčím úsměvu - univerzální výzvě ke hře. Překulil se dopředu, a ona uskočila se zakňučením vzrušení.
Potýkali se přes celý přední dvorek - dělajíc nepořádek z jeho pečlivě obsloužené cesty a měníc nedotčený sníh v bojiště končetina-tělo stopami. Zůstal člověkem, aby vyrovnal šance, protože bratr vlk ji převažoval o šedesát nebo osmdesát liber a jeho lidská forma byla téměř její váhy. Nepoužila své drápy nebo zuby proti jeho zranitelné kůži.
Smál se na její falešné vrčení, když ho dostala dolů a šla na jeho žaludek - pak se zasmál znovu, na studený nos strčený pod jeho kabát a košili, lechtivější než jakékoliv prsty, v citlivých místech po stranách jeho břicha.
Byl opatrný, aby ji nikdy nepřitiskl dolů, nikdy ji nezranil, ani náhodou. Že tohle riskovala, bylo prohlášení o důvěře, která ho nesmírně zahřála - ale nikdy nenechal bratra vlka zapomenout, že je neznala tak dobře a měla více než dost důvodů, aby se bála jeho a toho, co byl: muž a dominantní a vlk.
Slyšel přijíždět auto. Mohl jejich hru zastavit, ale bratr vlk netoužil ještě začít opravdovou bitvu. Takže jí popadl za zadní nohy a zatahal jí, když se převrátil z dosahu zářících tesáků.
A ignoroval bohatý pach hněvu svého otce - pach, který náhle vybledl.
Anna byla k přítomnosti jeho otce netečná. Bran to mohl udělat, vyblednout do stínů, jako by byl jen další muž a ne Marrok.
Všechna její pozornost byla na Charlesovi - a to bratra vlka udělalo ješitným, že dokonce i Marrok byl v její pozornosti druhý. Muži to dělalo starosti, protože, netrénovaná používat své vlkodlačí smysly, někdy si mohla nevšimnout nějakého nebezpečí, které by ji mohlo zabít. Bratr vlk si byl jistý, že ji mohli ochránit a setřásl Charlesovy obavy, zatahujíc ho zpátky do radosti hry.
Slyšel povzdech svého otce a svlékání jeho oblečení, jak Anna utíkala a Charles ji honil celou cestu kolem domu. Použila stromy vzadu jako bariéry, aby ho udržela na uzdě, když se dostal příliš blízko. Její nohy se čtyřmi drápy jí daly větší záběr, než jemu jeho boty, a mohla se dostat kolem stromů rychleji.
Nakonec ji pronásledoval ze stromů a ona vyrazila zpět kolem domu s ním na její horké stopě. Oběhla roh do předního dvorku a zmrzla při pohledu na jeho otce ve vlčí podobě, čekajícího na ně.
Bylo to všechno, co Charles mohl udělat, aby neprošel skrz ni v pronásledování. Jak to bylo, vzal její nohy právě zpod ní, když změnil svůj běh ve skluz.
Než stačil zkontrolovat, jestli byla v pořádku, byla na něm stříbrná střela a celý boj se náhle změnil. Charles většinou akci kontroloval, když to byl jen on a Anna, ale s přidáním jeho otce byl přinucen k opravdovému použití svalů, rychlosti a mozku, aby udržel dva vlky, černého a stříbrného, od přimění ho jíst sníh.
Nakonec ležel na zádech, s Annou na svých nohách a otcovými tesáky dotýkajícími se stran jeho krku v předstíraném ohrožení.
"Dobře," řekl, uvolňujíc své tělo v kapitulaci. "Dobře. Vzdávám se."
Slova byla víc, než jen konec hry. Snažil se. Ale nakonec Alfovo slovo bylo zákonem. Ať už následovalo cokoliv, bude poslouchat. Takže se poddal stejně snadno jako jakékoliv štěně ve smečce dominanci svého otce.
Marrok zvedl hlavu a slezl z Charlesovy hrudi. Kýchl a vytřásl sníh, když se Charles posadil a vytáhl si nohy zpod Anny.
"Díky," řekl jí, a ona mu dala šťastný úsměv. Posbíral oblečení zpod krytu auta svého otce a otevřel dveře do domu. Anna vrazila do obývacího pokoje a běžela dolů halou k ložnici. Hodil oblečení svého otce do koupelny, a když je jeho otec následoval, zavřel dveře za bíle flekovaným ocasem.
Měl připravenou horkou čokoládu a polévku, když se jeho otec objevil, jeho tvář zrudlá námahou přeměny, jeho oči znovu oříškové a lidské.
On a jeho otec si nebyli moc podobní. Charles byl po své Salishovské matce a Bran byl welšský skrz naskrz, s písčitými vlasy a význačnými rysy, které obvykle nosily zdánlivě opravdový výraz, který v současné době nebyl k nalezení. Navzdory hře Bran nevypadal moc šťastný.
Charles se neobtěžoval snahou promluvit. Stejně neměl co říct.
Jeho dědeček mu často říkal, že se často příliš tvrdě snažil pohnout stromy, když je moudřejší muž obcházel. Jeho dědeček byl šaman a rád mluvil v metaforách. Obvykle měl pravdu.
Podal svému otci šálek horké čokolády.
"Tvoje žena mi včera v noci volala." Branův hlas byl drsný.
"Aha." Nevěděl to. Anna to musela udělat, když byl venku, snažíc se vyběhat svou frustraci.
"Řekla mi, že jsem neposlouchal, co jsi říkal," řekl jeho otec. "Řekl jsem jí, že jsem tě zcela jasně slyšel říkat, že jsem idiot, protože půjdu do Seattlu na setkání s Evropskou delegací - jako slyšela většina zbytku smečky."
Taktní, to jsem já, pomyslel si Charles, který se rozhodl, že srkání jeho kakaa bylo lepší, než otevřít svá ústa.
"A já se ho zeptala, jestli máš ve zvyku se s ním dohadovat bez dobrého důvodu," řekla Anna bezstarostně, když vklouzla za jeho otcem a otřela se o Charlese. Měla oblečený jeho oblíbený hnědý svetr.
Na ní visel do půli jejích stehen a zabořoval její tvary v kakaově zbarvené vlně. Bratru vlkovi se líbilo, když si oblékala jeho oblečení.
Měla by vypadat jako uprchlík, ale nějak nevypadala. Barva změnila její kůži v porcelánovou a vynesla bohaté světlo v jejích světle hnědých vlasech. Také to zdůraznilo její pihy - což zbožňoval.
Vyskočila na pult a spokojeně zapředla, když chytila kakao, které pro ni udělal.
"A pak zavěsila," řekl jeho otec rozladěným tónem.
"Hmm," řekla Anna. Charles nemohl říct, jestli reagovala na horkou čokoládu nebo jeho otce.
"A odmítla zvednout telefon, když jsem volal zpět." Jeho otec nebyl spokojený.
Ne tak pohodlné, mít okolo někoho, kdo tě okamžitě neposlechne, starouši? pomyslel si Charles - přesně, když se jeho otec setkal s jeho očima.
Branův náhlý smích Charlesovi řekl, že jeho otec nebyl opravdu naštvaný.
"Frustrující," odvážil se Charles.
"Křičel na mě," řekla Anna klidně, klepajíc si na čelo. Marrok mohl mluvit s jakýmkoliv ze svých vlků z mysli do mysli, i když nemohl číst jejich myšlenky bez ohledu, jako moc to bylo cítit, jako co dělal. Byl prostě zatraceně dobrý ve čtení lidí. "Ignorovala jsem ho, a on nakonec odešel."
"Ne zábava, hádat se s někým, kdo se nehádá zpět," řekl Charles.
"Bez někoho na argumentování jsem věděla, že bude muset přemýšlet o tom, co jsem řekla," řekla jim Anna samolibě. "Pokud najde správná slova, aby mě příště umlčel, řekne mi je."
Nedosáhla ještě ani čtvrt století, nebyli spáření celý měsíc - a už je všechny aranžovala, aby vyhovovali jí. Bratr vlk byl potěšený družkou, kterou jim našel. Charles položil svůj hrneček a založil si ruce na hrudi. Věděl, že vypadal hrozivě, to byl jeho záměr. Ale když se od něj Anna odklonila, jenom trochu, spustil paže a zaháknul si palce do džín a uvolnil ramena.
A jeho hlas byl jemnější, než zamýšlel. "Manipulování Branem má tendenci vracet se jako bumerang," řekl jí. "Vyvaroval bych se toho znovu."
Ale jeho otec si promnul ústa a hlasitě vzdychl. "Tak," řekl jeho otec. "Proč sis myslel, že by pro mě bylo katastrofální jít do Seattlu?"
Charles se zaměřil na svého otce, jeho rozhodnutí přestat s Branem bojovat o jeho rozhodnutí jít do Seattlu téměř zapomenuto. "Zvíře přichází, a ty se mě ptáš?"
"Kdo?" zeptala se Anna.
"Jean Chastel, Zvíře Gévaudanu**," řekl jí Charles. "Rád svou kořist jí - a jeho kořistí je většinou člověk."
"Přestal s tím," řekl Bran chladně.
"Prosím," vyštěkl Charles, "neříkej mi něco, čemu nevěříš - je to cítit nebezpečně blízko jako lež. Zvíře bylo přinuceno přestat zabíjet otevřeně, ale tygr své pruhy nezmění. Stále to dělá. Víš to stejně dobře jako já." Mohl poukázat na další věci - Jean měl chuť na lidské maso, čím mladší, tím lepší.
Ale Anna už zažila, co se stalo, když se vlk změnil v monstrum. Nechtěl být tím, kdo jí řekne, že existovala horší zvířata, než její bývalý Alfa a jeho družka. Jeho otec věděl, co Jean Chastel byl.
Bran bod připustil. "Ano. Téměř jistě to dělá. Ale já nejsem bezmocný člověk, nezabije mě." Intenzivně se podíval na Charlese. "Což ty víš. Tak proč si myslíš, že to bude nebezpečné?"
Měl pravdu. Vzít Zvíře z obrázku, a stále ho pomyšlení, že jeho otec půjde, dělalo nemocným. Zvíře bylo nejzřejmější, prokazatelně nebezpečné.
"Prostě to vím," řekl Charles nakonec. "Ale je to tvé rozhodnutí."
Jeho vnitřnosti se sevřely očekáváním, jak špatným se to stane.
"Stále nemáš logický důvod."
"Ne." Charles přiměl své tělo přijmout svou porážku a držel oči na podlaze.
Jeho táta vyhlédl z malého okna, kde ležely hory ověšené zimní bílou. "Tohle dělala tvoje matka," řekl. "Dělala prohlášení bez skutečně reálného podkladu, a já byl předpokládaný, že ji vezmu za slovo."
Anna se na jeho tátu podívala v jasném očekávání.
Bran se na ní usmál, pak pozvedl svůj šálek k horám. "Těžce jsem se poučil, že obvykle měla pravdu. Frustrace se ani neblíží, aby to vyjádřila."
"Takže," řekl, otáčejíc svou pozornost zpět k Charlesovi. "Už jsou na cestě, nemůžu to teď zrušit - a musí to být uděláno.
Vyhlášení skutečnému světu, že mezi nimi jsou vlkodlaci, bude mít na Evropské vlky vliv tolik, pokud ne více, jak na nás.
Zaslouží si jejich šanci být slyšeni a říct, proč to děláme. Mělo by to vyjít ode mě, ale ty budeš přijatelná náhrada. Způsobí to ale nějakou urážku, a ty si s tím budeš muset poradit."
Úleva Charlese zaplavila s prudkostí, která ho nechala opírajícího se proti pultu v náhlé slabosti, jak z něj všechno-pohlcující pocit absolutní a naprosté katastrofy sklouzl a nechal ho neporušeného.
Charles se podíval na svou družku.
"Můj dědeček si zamiluje seznámení s tebou," řekl jí chraplavě. "Bude ti říkat ´Ta, Která Pohnula Stromy Z Jeho Cesty´."
Vypadala ztraceně, ale jeho táta se zasmál. Také znal starého muže. "Říká mi ´Ten, Kdo Musí Běžet Do Stromů,´ " vysvětlil Charles, a v duchu cti, potřebě, aby jeho družka věděla, kdo byl, pokračoval, "nebo někdy ´Běžící Orel.´ "
" ´Běžící Orel´?" Anna nad tím koumala, mračíc se na něj. "Co je na tom špatného?"
"Příliš hloupý na létání," zamumlal jeho otec s malým úsměvem. "Ten starý muž měl bezbožný jazyk - bezbožný a chytrý, takže to zůstane, dokud tě neuhodí tvou další urážkou." Naklonil na Charlese hlavu.
"Ale byl jsi mnohem mladší - a já nejsem tak pevný objekt jako strom. Cítil by ses lépe, kdybys-"
Anna si důrazně odkašlala.
Jeho táta se na ni usmál. "Kdybyste šli místo toho ty a Anna?"
"Ano." Charles se odmlčel, protože tam bylo něco dalšího, ale dům byl příliš obsazený moderními věcmi, aby s ním duchové mluvili jasně. Obvykle to byla dobrá věc. Když se stali příliš náročnými, občas ustoupil do své kanceláře, kde je počítač a elektronika udržely pryč úplně. Přesto, stále v něm bylo něco, co teď dýchalo snadněji, že jeho otec souhlasil nejít. "Ne bezpečné, ale lepší. Kdy nás chceš v Seattlu?"
Žádné komentáře:
Okomentovat