Fair Game- 1. kapitola 1/2

Ahojte vážení! Omlouvám se, že to tak trvá, ale je to dlouhé, dlouhééé. Tady zatím máte půlku kapitolky a pozdějš dodám i tu druhou. Užijte si to!!

Kapitola první

Aspen Creek, Montana

„Jdi domů,“ zavrčel Bran Cornick na Annu.

Nikdo, kdo ho viděl takhle, nemohl kdy zapomenout, co se skrývá za Marokouvou mírnou fasádou. Ale pouze lidé, kteří byli hloupí – nebo zoufalí – by riskovali povstání jeho zloby, aby se odhalilo monstr za maskou hezkého chlapce. Anna byla zoufalá.

„Až mi řekneš, že přestaneš povolávat mého manžela, aby zabíjel lidi,“ řekla mu Anna zarputile. Neječela, nekřičela, ale nevzdá se snadno.

Zřejmě ho nakonec dotlačila na nejzazší okraj jeho posledního kousku civilizovaného chování. Zavřel oči, odvrátil od ní hlavu, a řekl velmi jemným hlasem, „Anno. Jdi domů a vychladni.“ Jdi domů, než on vychladne, bylo to, co myslel. Bran byl Annin tchán, její Alfa a také Marok, který vládl všem vlkodlačím smečkám v jeho části světa pouhou silou své vůle.

„Brane –“

Jeho moc se uvolnila s jeho náladou a pět dalších vlků nepočítaje Annu, kteří byli v obývací místnosti jeho domu kleslo na podlahu včetně jeho družky.

Jejich hlavy byly skloněné a mírně nakloněné ke straně, aby vystavili své krky.

Ačkoliv neudělal žádný zřejmý pohyb, rychlost jejich kapitulace svědšila o Branově hněvu a jeho dominanci – a jenom Anna, poněkud k jejímu překvapení vůči své vlastní troufalosti, zůstala na nohou. Když Anna poprvé přišla do Aspen Creeku, jak byla bitá a zneužívaná, kdyby na ní kdokoliv zakřičel, schovala by se v rohu a po týden nevyšla.

Setkala se s Branovýma očima a vycenila na něj zuby, jak se o ní otřela vlna jeho moci jako jarní větřík. Ne, že by nebyla řádně vyděšená, ale ne z Brana. Bran, věděla, by ji doopravdy nezranil, kdyby s tím mohl něco udělat, bez ohledu, co se jí její zadní mozek snažil říct.

Bála se o svého druha. „Mýlíš se,“ řekla mu Anna. „Mýlíš. Mýlíš. Mýlíš. A jsi rozhodnutý to nevidět, dokud se nezlomí a nebude pozdě na nápravu.“

„Vyspěj, holčičko,“ zavrčel Bran a teď jeho oči – světlé zlato vyplavující jeho normální oříškové – byly zaměřené na ní místo na krb ve zdi. „Život není postel růží a lidé musejí dělat těžké úkoly. Věděla jsi, co Charles byl, když sis ho vzala a když jsi ho přijala za svého druha.“

Snažil se to hodit na ní, protože pak by jí nemusel naslouchat. Nemohl být tak slepý, jen příliš tvrdohlavý. Takže jeho pokus změnit spor – když by tam vůbec nebyl spor – ji rozzuřil.

„Někdo se tu chová jako dítě a nejsem to já,“ zavrčela na něj zpátky.

Branovo vrácené vrčení bylo bezeslovné.

„Anno, sklapni,“ zašeptal naléhavě Tag, jeho velké tělo bezvládně na podlaze, kde se jeho oranžové dredy srazily s kaštanovou perského koberce. Byl její přítel a ona věřila zběsilcovi (berserker) úsudku na většinu věcí. Za jiných okolností by mu naslouchala, ale právě teď byl Bran tak naštvaný, že nemohl mluvit – takže mohla dostat pár slov do jeho tvrdohlavé, nepružné mysli.

„Znám svého druha,“ řekla svému otci sňatkem. „Líp, než ty. Zlomí se, než by tě zklamal nebo selhal při plnění svých povinností. Ty to musíš zastavit, protože on nemůže.“

Když Bran promluvil, jeho hlas bylo nezvučné zašeptání. „Můj syn se neohne ani nezlomí. Dělal svou práci po staletí, než ses vůbec narodila, a bude jí dělat i za století odteď.“

„Jeho úkolem bylo vykonávat spravedlnost,“ řekla. „I když to znamenalo zabíjet lidi, mohl to dělat. Teď už je jen vrah. Jeho kořist se ho drží za nohy kající se a platící. Pláčou a prosí o milost, kterou nemůže dát. Láme ho to,“ řekla ostře. „A já jsem jediná, kdo to vidí.“

Bran sebou trhl. A poprvé si uvědomila, že Charles nebyl jediný trpící pod novými, drsnějšími pravidly, pod kterými vlkodlaci museli žít.

„Zoufalé časy,“ řekl zachmuřeně, a Anna doufala, že prolomila. Ale setřásl momentální jemnost a řekl, „Charles je silnější, než jaké mu dáváš uznání. Jsi hloupá holčička, která neví tolik, jak si myslí. Běž domů, než udělám něco, čeho budu později litovat. Prosím.“

Byla to ta krátká přestávka, co jí řeklo, že tohle bylo k ničemu. Věděl. Rozuměl a doufal proti naději, že Charles mohl vydržet. Její hněv odešel a zanechal… zoufalství.

Na dlouhou chvíli se setkala s očima svého Alfy, než uznala svou chybu.

Anna přesně věděla, kdy Charles přijel, nově vrácený z Minnesoty, kam se odešel postarat o problém, o který minnesotský vůdce smečky nemohl. Kdyby byla hluchá ke zvuku trucku nebo předních dveří, musela by vědět, že je Charles doma magií, která vázala vlka k druhovi. To bylo ale všechno, co jí pouto řeklo jednoznačně – jeho strana jejich pouta byla tak neprůhledná, jak mohl zařídit a to jí řeklo mnohem víc o jeho stavu mysli, než pravděpodobně zamýšlel.

Ze způsobu, jakým k ní nenechal nic proniknout, věděla, že to byla další špatná cesta, ta, která zanechala mrtvých příliš mnoho lidí, pravděpodobně lidí, které nechtěl zabít.

V poslední době to všechno byly špatné cesty.

Nejdřív byla schopná pomoct, ale když se pravidla změnila, když vlkodlaci přiznali svou existenci zbytku světa, nová veřejná kontrola znamenala, že druhé šance pro vlkodlaky, kteří porušili Branův zákon byly nabízeny pouze za mimořádných okolností. Chodila s ním na tyhle cesty, protože odmítala nechat Charlese trpět samotného. Ale když Anna začala mít noční můry o muži, který před ní padl na kolena v němé prosbě před svou popravou, Charles ji přestal nechávat chodit.

Byla odhodlaná a ráda o sobě smýšlela jako o tvrdé. Mohla ho přimět změnit svůj názor nebo ho stejně následovat. Ale Anna s jeho výnosem nebojovala, protože si uvědomila, že mu jen dělala těžší práci unést. Viděl se jako monstrum a nemohl uvěřit, že ona ho tak neviděla, když byla svědkem smrti, kterou přinášel.

Tak vycházel Charles lovit sám – jako to dělal po sto let nebo víc, přesně jak jeho otec řekl. Jeho lov byl vždy úspěšným – a, současně, selháním. Byl dominantní, měl nucenou potřebu chránit slabé, včetně, paradoxně, vlky, které tam byl zabít. Když vlci, které popravoval, umřeli, stejně tak umřela část Charlese.

Než je Bran přinesl na veřejnost, noví vlci, ti, kteří byli proměnění během méně než deseti let, dostávali několik šancí, pokud jejich přestupky přišly ze ztráty kontroly. Podmínky mohly být vzaty v úvahu, což mohlo snížit trest ostatních. Ale teď o nich veřejnost věděla, a oni nemohli dovolit, aby každý věděl, jak přesně nebezpeční vlkodlaci doopravdy byli.

Bylo na Alfovi smečky, aby se postaral o rozdělování všední spravedlnosti. Předtím musel Charles vycházet pouze několikrát do roka, aby se postaral o větší nebo neobvyklé problémy. Ale mnoho z Alfů bylo s novou tvrdostí zákonů nešťastných, a nějak více a více výkonů padalo na Brana a tak na Charlese. Vycházel dvakrát až třikrát za měsíc a zanechávalo to na něm stopu.

Mohla ho cítit stát právě uvnitř domu, takže vložila do své muziky trochu více vášně, volajíc ho k sobě sladkým hlasem cella, které bylo jeho prvním vánočním dárkem pro ni.

Kdyby šla nahoru, vážně by ji přivítal, řekl jí, že si musí jít promluvit se svým otcem a odešel. Přišel by zpět za den nebo tak poté, co by běhal jako vlk v horách. Ale Charles se už nikdy zcela z těch cest nevracel.

Byl to měsíc, co se jí naposledy dotkl. Šest týdnů, co se s ní miloval, ne od chvíle, kdy se vrátili z poslední cesty, kde ho doprovázela. Řekla by to Branovi, kdyby neudělal ten „Vyspěj, holčičko“ komentář. Pravděpodobně by to stejně Branovi měla říct, ale vzdala přimění ho vidět důvod.

Rozhodla se zkusit něco jiného.

Zůstala v hudebním pokoji, který Charles postavil v suterénu, zatímco on stál nahoře. Místo slov nechala svoje cello mluvit za ní. Bohaté a pravdivé klouzaly noty z jejího smyčce nahoru po schodech. Po chvíli slyšela schody trochu skřípat pod váhou jeho nohou a vydechla úlevou. Hudba byla něco, co sdíleli.

Její prsty mu zpívaly, lákajíc ho k ní, ale on se zastavil ve dveřích. Mohla na sobě cítit jeho oči, ale nic neřekl.

Anna věděla, že při hraní na cello byla její tvář klidná a vzdálená – produkt mnoha trénování od útlého učitele, který jí řekl, že kousat si ret a dělat grimasy bylo mrtvé prozrazení každému posuzovateli, že měla problémy. Její rysy nebyly dost pravidelné pro opravdovou krásu, ale nebyla ani ošklivá a dneska použila nějaké make-upové triky, které zjemnily její pihy a zdůraznily její oči.

Krátce se na něj podívala. Jeho sejlišské dědictví mu dalo krásnou tmavou pleť a exotické (pro ni) rysy, velšská krev jeho otce se projevila jen v jemných způsobech: tvaru jeho úst, úhlu jeho brady. Byla to jeho práce, ne jeho rod, co zmrazilo jeho rysy do masky bez emocí a zanechalo jeho oči chladné a tvrdé. Jeho povinnosti z něj ujídaly, dokud nebyl nic jiného, než svaly, kosti a napětí.

Anniny prsty se dotkly strun a rozhoupaly je, změkčujíc píseň cella vibratem na delší noty. Začala s kusem Pachelbeho Kánonu v D*, což obvykle používala jako rozehřátí nebo když si nebyla jistá, co chtěla hrát. Uvažovala o přesunutí se na něco náročnějšího, ale byla příliš rozptýlená Charlesem. Kromě toho se na něj nesnažila udělat dojem, ale svést ho k tomu, aby ji nechal pomoct. Takže potřebovala Anna píseň, kterou mohla hrát, zatímco myslela na Charlese.

Kdyby nemohla přimět Brana přestat posílat jejího druha zabíjet, možná by mohla přimět Charlese nechat jí pomoct s následky. To by mu mohlo koupit trochu času, dokud by nenašla tu správnou basebalovou pálku – nebo váleček – aby natloukla nějaké jasno do hlavy jeho otce.

Opustila Pachelbela na improvizovaný most, který přesunul na klíč z D na G a pak nechala svou hudbu vtéct do předehry Bachovy Cello Suite No. 1. Ne, že by tahle hudba byla jednoduchá, ale byl to její koncertní kus na střední škole, takže ho mohla hrát prakticky ve spánku.

Její prsty se pohybujíc, nedovolila sama sobě znovu se na něj podívat, bez ohledu, jak hladová byla po pohledu na něj. Zírala na olejovou malbu spícího rysa, zatímco Charles stál ve dveřích a sledoval ji. Kdyby ho mohla přimět přiblížit se k ní, přestat se snažit chránit ji před svou prací…

A pak to zpackala.

Byla Omega vlk. To znamenalo nejenom to, že byla jediná osoba na kontinentu, jejíž vlk jí dovolil čelit Marokovi, když byl naštvaný, ale také to, že měla magický talent na zklidnění vlčích nálad bez ohledu na to, zda chtěli uklidnit, nebo ne. Bylo to cítit špatně, uvalovat její vůli na ostatní, a ona se to snažila nedělat, dokud nebyla potřeba zoufalá. Posledních několik let se Anna musela naučit, kdy a jak nejlíp použít svou schopnost. Ale její potřeba vidět Charlese šťastného sklouzla přes bariéru její těžce vymožené kontroly, jako by tam vůbec nebyla.

V jednu chvíli mu hrála celým svým já, soustředěná pouze na něj – a v té další se její vlk natáhl a zklidnil Charlesova vlka, poslal ho do spánku, nechávajíc za sebou jen jeho lidskou půlku… Charles se otočil a cílevědomě od ní beze slova odcházel. On, který neutíkal od ničeho a od nikoho, odešel z jejich domu zadními dveřmi.

Anna odložila svůj smyčec a vrátila své cello do jeho stojanu. Teď nepřijde zpátky hodiny, možná ani několik dní. Hudba nefungovala, pokud jediná věc, držící Charlese v jejím kouzlu, byl jeho vlk.

Také odešla z domu. Potřeba něco udělat byla tak silná, že se pohybovala bez skutečného místa určení. Bylo to tohle, nebo brečet, a ona odmítla plakat. Možná by mohla jít znovu za Branem. Ale když se objevila odbočka k jeho domu, projela kolem.

Jako by Charles nezamířil k Branovi říct svému otci, co udělal pro vlky světa – a bylo by… trapné, jít za ním, jako by ho honila. Kromě toho už s Branem mluvila. Věděl, co se jeho synovi dělo; věděla, že ano. Ale, jako Charles, vážil životy všech jejich druhu oproti možnosti, že se Charles zlomí pod napětím toho, co bylo nezbytné, a myslel si, že je riziko přijatelné.

Takže Anna projela městem, přijíždějíc k velkému skleníku v lesích na druhé straně. Zastavila a zaparkovala vedle poničeného Willys Jeep a vešla v hledání pomoci.

Mnoho vlků mu říkalo Maur – což neměl rád, říkajíc, že to byl upíří druh věcí to dělat, vzít kus toho, kým osoba byla a omezit ho na to s velkým písmenem nebo dvěma. Jeho rysy a kůže ukazovaly stopy z Arábie tak ze Severní Afriky, ale Anna souhlasila, že to rozhodně nebyl celkový součet toho, kým byl.

Byl velmi hezký, velmi starý, extrémně smrtící – a právě teď přesazoval pelargónie**.

„Asile,“ začala.

„Tiše,“ řekl. „Neruš mé rostliny tvými problémy, dokud nebudou v bezpečí v jejich nových domech. Buď užitečná a seber zvadlé květy růží podél zdi.“

Popadla koš a začala sbírat mrtvé květiny z Asilových růžových keřů. Nepromluví si s ním, dokud buď nedosáhne toho, co chtěl, cokoliv to bylo, neuklidní ji, než si promluví, aby získal trochu volné pracovní síly, nebo jen udržel ticho, zatímco pečoval o své rostliny. Znajíc Asila, mohlo to být všechno trojí.

Pracovala asi deset minut, než se stala netrpělivou a natáhla se pro poupě, vědíc, že vždycky dohlížel na každého pracujícího s jeho drahými květinami.

„Pamatuješ si příběh o Krásce a Zvířeti?“ poznamenal Asil jemně. „Jen do toho. Vezmi ten malý květ. Uvidíš, co se stane.“

„´Kráska a Zvíře´ je francouzská pohádka a ty jsi jen Španěl,“ řekla mu Anna, ale odtáhla prsty od poupěte. Krásčin otec ukradl květinu velké ceny. „A v žádném případě nejsi okouzlující princ.“

Oprášil si ruce a otočil se k ní, trochu se usmívajíc. „Vlastně jsem. Pro některé z definic ´prince´.“

„Cha,“ řekla Anna. „Chudák Belle se ocitla líbání tvou pohlednou tváří a pak, puf, tam bude žába.“

„Myslíš, že si mícháš pohádky,“ řekl jí Asil. „Ale i jako žába bych nezklamal. Přišla sis říkat pohádky, querida?“

„Ne.“ Povzdechla, vyskakujíc, aby si sedla na pohodlný plochý stůl vedle hlady malých květináčů, který každý obsahoval jeden list velikosti hrášku. „Jsem tady, abych se poradila o zvířatech. Konkrétně, abych se informovala o zvířeti, které vlastně nám všem.

Samozřejmě, že jsem vyhledala tebe. Bran musí přestat Charlese posílat zabíjet. Ničí ho to.“

Sedl si na stůl naproti ní a díval se na ní prostorem úzké uličky mezi nimi. „Víš, že Charles žil přibližně dvě stě let aniž by ses o něj starala, ano? Není křehké poupě, které potřebuje tvůj něžný dotyk, aby přežilo.“

„Není ani vrah,“ vyštěkla Anna.

„Dovolím si nesouhlasit.“ Asil mírumilovně roztáhl ruce, když na něj zavrčela. „Výsledky hovoří samy za sebe. Pochybuji, že mimo současnou společnost existují nějací další vlci s tolika vlkodlačími zabitími na jejich pásu.“ Ukázal na sebe s mírným vzezřením, které bylo poctou jeho hereckým schopnostem, protože ve svém těle neměl mírnou kost.

Anna na něj zavrtěla hlavou, její ruce se svírající do pěstí frustrací. „Není. Zabíjení ho zraňuje. Ale vidí to jako nezbytné-“

„Což je,“ zamumlal Asil, jasně blahosklonně.

„Fajn,“ souhlasila prudce, slyšíc ve svém hlase zavrčení, ale neschopná ho udržet dole. Selhat tak honosně s Branem ji naučilo, že potřebovala udržet svůj vlastním temperament na uzdě, pokud o něčem chtěla přesvědčit staré dominantní vlky. „Vím, že to je nezbytné. Samozřejmě, že je to nezbytné. Charles by nikoho nezabil, kdyby neviděl, že je to nezbytné. A Charles je jediný dostatečně dominantní, aby tu práci dělal, kdo také není Alfa, protože by to způsobilo potíže s Alfy teritorií, kam musel vstoupit. Fajn. To neznamená, že může takhle pokračovat. Nezbytné neznamená možné.“

Asil povzdechl. „Ženy.“ Znovu povzdechl, divadelně. „Klid, dítě. Rozumím. Jsi Omega a Omegové jsou horší než Alfové v chránění jejich druhů. Ale tvůj druh je velmi silný.“ Ušklíbl se, když to říkal, jako by chutnal něco hořkého. Anna věděla, že spolu s Charlesem vždycky nevycházeli, ale dominantní vlci měli často problém jeden s druhým. „Prostě v něj musíš mít víru.“

Anna se setkala s jeho pohledem a držela ho. „Už mě sebou nebere, když jde. Když přišel domů tohle odpoledne, použila jsem svojí magii, abych poslala jeho vlka spát, a jakmile byl vlk tichý, odešel beze slova.“

„Očekávala jsi, že žít s vlkodlakem bude snadné?“ Asil se na ní zamračil. „Nemůžeš napravit všechny. Řekl jsem ti to. Být Omegou tě nedělá Alláhem.“ Asilova dlouho mrtvá družka byla Omega. Asil naučil Annu všechno, co o tom věděla, což, jak věřil, mu dávalo nějaký druh uhozeného rodičovského postavení. Nebo prostě jen byl blahosklonný ke všem. „Omega neznamená moc bez konce. Charles je studeno-kamenný zabiják – zeptej se ho sama. A ty jsi to věděla, když sis ho brala. Měla by se o něj přestat bát a začít se bát o to, jak si poradíš s přijetím situace, do které ses dostala.“

Anna na něj zírala. Věděla, že on a Charles nebyli důvěrní kamarádi nebo tak. Neuvědomila si, že Charlese vůbec neznal, že Asil viděl jenom předek, který nasazoval pro všechny ostatní.

Asil byl její poslední, marnou nadějí. Anna se zvedla ze stolu. Otočila se k Asilovi zády a zamířila ke dveřím, cítíc těžkou váhu zoufalství. Nevěděla, jak ho přimět, přimět Brana, vidět jak špatné věci byly. Bran byl tím, kdo byl důležitý. Jen on mohl udržet Charlese doma. Nepodařilo se jí přesvědčit jejího tchána. Doufala, že by Asil mohl pomoct.

Venku bylo stále světlo a bude pár dalších hodin, ale vzduch už se mísil s váhou přibývajícího měsíce. Držela dveře otevřené a otočila se zpátky k Asilovi. „Ve všem se v něm mýlíš. Ty a Bran a všichni ostatní. Je silný, ale nikdo není takhle silný. Nezvedl žádný nástroj, nezazpíval ani notu, už po měsíce.“

Asilova hlava se zvedla a chvíli na ni zíral, dokazujíc, že nakonec o jejím manželovi něco věděl.

„Možná,“ řekl pomalu se zamračením, zvedajíc se na nohy. „Možná máš pravdu. Jeho otec a já bychom si měli promluvit.“

* http://www.youtube.com/watch?v=JvNQLJ1_HQ0

** http://cs.wikipedia.org/wiki/Pelarg%C3%B3nie