Fair Game - 1. kapitola 2/2

Tááák- tady máte druhou půlku kapitolky už opravenou. Třikrát hurá!! :D :D

Asil vešel do Marokova domu bez zaklepání. Bran neměl nikdy námitky a další vlk si mohl myslet, že si nikdy nevšiml. Asil věděl, že si Bran všímal všeho a musel si vybrat dovolit Asilův důvtipná vzdor pro své vlastní důvody. A to bylo téměř dost, aby to přimělo Asila zaklepat na dveře a čekat na vyzvání vstoupit.

Téměř.                               

Leah byla na gauči v obývacím pokoji, dívající se na velkou televizi. Vzhlédla, když procházel a neobtěžovala se usmát, zatímco žena pronikavě křičela z reproduktorů prostorového-zvuku. Když přišel Asil do Montany, Leah s ním flirtovala – družka jeho Alfy, která by měla být chytřejší. Dovolil jí to poprvé, ale podruhé ji naučil s ním nehrát hry.

Takže seděla na gauči, podívala se na něj a pak pryč, jako by ji nudil. Ale oba věděli, že ji děsil. Asil se za to lehce styděl, jen proto, že věděl, že jeho družka, mrtvá, ale stále milovaná, by se v něm zklamala. Naučit Leah bát se ho bylo jednodušší a přijatelnější, než jí prostě dát vědět, že její flirtování je nežádoucí a nezíská jí cokoliv, co si přála.

Kdyby neočekával, že ho Marok v krátké době popraví – což byl důvod, proč přišel do Montanské smečky – nemusel by udělat takovou důkladnou práci. Ale nebyl nešťastný, že ho Leah ignorovala, jak to bylo možné – a méně nešťastný, že ho Marok nezabil tak, jak to očekával. Asil zjistil, že život měl stále moc ho překvapit, takže byl ochotný se kolem potloukat o něco déle.

Následoval zvuk tichých hlasů k Marokově pracovně, zastavujíc se na chodbě, aby počkal, když si uvědomil, že to byl Charles, sám, mluvící se svým otcem. Kdyby to byl kdokoliv jiný, vnutil by se, očekávajíc, že se nižší vlk – ale oni byli všichni nižší vlci – odklidí.

Asil se zamračil, snažíc se rozhodnout, jestli to, co musel říct, by lépe hrálo s Charlesem v místnosti nebo ne. Strategie byla důležitá. Dominantní vlk, takový jako on nebo Bran, nemohl být nucen, jen přesvědčen.

Nakonec se rozhodl pro soukromý rozhovor a pokračoval do knihovny, kde našel kopii Ivanhoe a znovu si přečetl prvních několik kapitol.

„Romantický žvást,“ řekl Bran ode dveří.  Nepochybně cítil Asila, jakmile Asil dříve prošel kolem studovny. „Stejně jako historický plný děr.“

„Je na tom něco špatného?“ zeptal se Asil. „Romantika je dobrá pro duši. Hrdinské činy, oběti a naděje.“ Odmlčel se. „Potřeba dvou různých lidí stát se jedním. Scott se nesnažil o historickou přesnost.“

„Dobrá věc,“ zabručel Bran, sedajíc si na židli naproti křeslu pro dva, které zabral Asil. „Protože to nedokázal.“

Asil se vrátil ke čtení své knihy. Byla to výslechová technika, kterou hodně viděl používat Brana a napadlo ho, že to starý vlk pozná.

Bran si odfrkl pobavením a vzdal se započetím rozhovoru. „Takže co tě sem toto odpoledne přivádí? Věřím, že to nebyla náhlá touha přečíst si neodolatelnou romantiku sira Waltera.“

Asil zavřel knihu a podíval se na svého Alfu zpod řas. „Ne. Ale je to o romantice, oběti a naději.“

Bran zaklonil hlavu a zasténal. „Mluvil jsi s Annou. Kdybych věděl, co za osinu v zadku bude mít Omegu, který neustupuje, v mé smečce, byl bych-“

„Jí zničil k podřízenosti?“ zamumlala Asil úskočně. „Hladověl ji a zneužíval a jednal s ní jako se špínou, takže by nikdy neporozuměla, co je?“

Ticho se stalo těžkým.

Asil věnoval Branovi nebezpečný úsměv. „Jsem chytřejší než tohle. Požádal bys ji, aby sem přišla dvakrát tak rychle. Je pro tebe dobré mít kolem někoho, kdo neustupuje. Ach, frustrující radost mít kolem Omegu. Dobře si to pamatuju.“ Více široce se usmál, když si uvědomil, že si myslel, že se na vzpomínku jeho družky už nikdy znovu neusměje. „Dráždivé jak peklo, ale dobré pro tebe. Je taky dobrá pro Charlese.“

Branova tvář ztvrdla.

„Anna za mnou přišla,“ pokračoval Asil, pozorně sledujíc Brana. „Řekl jsem jí, že musí vyrůst. Podepsaly se na ní jak těžké časy, tak špatné. Musí si uvědomit, že Charlesova práce je tvrdá a že někdy bude potřebovat čas, aby si s ní poradil.“ Nebylo to přesně, co řekl, ale vsadil by se, že tohle jí řekl Bran. Prázdná tvář jeho Alfy mu řekla, že zasáhl cíl.

„Řekl jsem jí, že je širší obrázek, na který se nedívala,“ pokračoval Asil s falešnou upřímností. „Charles je jediný, kdo může tuhle práci dělat – a že nikdy nebyla nezbytnější, než je teď, když na nás vět dohlíží. Není snadné zakrývání smrtí příběhy divokých psů nebo mrchožroutskými zvířaty požírajícími něčí tělo poté, co zemřeli od něčeho jiného, ne nadále. Policie hledá znamení, že jejich vrazi mohou být vlkodlaci, a my to nemůžeme dovolit. Řekl jsem jí, že potřebuje vyspět a poradit si s realitou.“

Sval na Branově čelisti se napjal, protože Asil měl vždycky talent na napodobování – myslel, že na posledních pár vět dal Branův hlas skoro perfektně.

„Takže se mi vzdala,“ řekl Asil, zase svým vlastním hlasem. „Byla na odchodu, zatímco jsem seděl obalený samolibým vědomím, že byla slabá žena, více zaujatá svým druhem než dobrem celku. Což je nakonec jediné, co by žena mohla být. Opravdu není fér je vinit za to, když to obtěžuje nás.“

Bran se na něj chladně díval, takže Asil věděl, že tou poslední poznámkou tvrdě zasáhl. Asil se smutně usmál a pohladil knihu, kterou držel. „Pak mi řekla, že to jsou měsíce od doby, kdy dělala jakoukoliv hudbu, viejito. Kdy to bylo naposledy, kdy vydržel déle než den aniž by si něco broukal nebo nehrál na svojí kytaru?“

Branovy oči byly šokované. Nevěděl to. Zvedl se na nohy a začal přecházet.

„Je to nutnost,“ řekl Bran konečně. „Kdybych neposlal jeho, kdo půjde pak? Jsi dobrovolník?“

Bylo by to nemožné; oba to věděli. Jedno zabití, nebo možná tolik jako tři nebo čtyři, a jeho kontrola by byla pryč. Asil byl příliš starý, příliš křehký, aby byl vyslán lovit vlkodlaky. Užíval by si to až moc. Mohl cítit divokého ducha jeho vlka skákat po šanci takového lovu, šanci opravdového boje a krve silného oponenta mezi jeho zuby.

Bran stále řečnil. „Nemůžu vyslat Alfu do teritoria další smečky, aniž by se to stalo výzvou, která vyplodí ještě větší krveprolití. Nemůžu poslat tebe. Nemůžu poslat Samuela, protože můj starší syn je ještě více ohrožen, než jsi ty. Já jít nemůžu, protože bych musel zabít každého zatraceného Alfu – a netoužím přibrat všechny vlkodlaky do mé osobní smečky. Když ne Charlese, tak mám poslat koho?“

Asl sklonil svou hlavu na Branův hněv. „To je důvod, proč jsi ty Alfa a já udělám cokoliv, abych už nikdy nemohl znovu být Alfou.“ Zvedl se, hlavu stále skloněnou. Pohladil plátěný obal knihy a položil ji na stůl. „Nemyslím si, že si tu knihu skutečně potřebuji znovu přečíst. Vždycky jsem si myslel, že by si Ivanhoe měl vzít Rebeccu, která byla chytrá a silná místo aby si vybral Rowenu a co si myslel, že bylo správné a vhodné.“

Pak Asil nechal Brana samotného s jeho myšlenkami, protože kdyby zůstal, Bran by se s ním hádal. Tímto způsobem nebude mít Bran nikoho, s kým se hádat, kromě sebe. A Asil vždycky důvěřoval Branovi se schopností být přesvědčivý.

Bran zíral na Ivanhoe. Její obal byl nudná modrošedá, utkání látky viditelným znamením jejího věku. Přeběhl prsty po vtiscích, kde byl název a linii nákresu rytíře oblečeném v brnění ze šestnáctého století. Kniha kdysi měla papírový kryt s dokonce ještě méně vhodným obrázkem na přední straně. Uvnitř na předsádce věděl, že bylo věnování, takže neotevřel knihu, aby ho našel. Byl si docela jistý, že tu byl Asil dostatečně dlouho, aby prošel celou zatracenou knihovnu, aby našel tuhle knihu. Charles mu ji dal možná před sedmdesáti lety.

Veselé Vánoce, říkala. Tys pravděpodobně četl tuhle knihu tucetkrát předtím. Já ji poprvé přečetl před několika měsíci a myslel si, že bys mohl najít potěšení v tomto příběhu možnosti, že se dva rozdílní lidé mohou naučit žít společně – dobrý příběh, který stojí za přehodnocení.

Byl to dobrý příběh, i když byl historicky nepřesný a romantický.

Bran vzal knihu a vrátil ji jemně do knihovny, než podlehl impulsu roztrhat ji na malé kousíčky, protože pak by se nezastavil, dokud by nezbylo nic k zničení – a nikdo by ho nezvládl, kdyby se tak stalo. Potřeboval, aby Charles byl něčím, co on nebyl, a jeho syn zabije sám sebe snažením se být tím, co jeho otec potřeboval.

Jak dlouho lhal sám sobě, že Charles bude v pořádku? Jak dlouho věděl, že měla Anna správné námitky?

Existovalo mnoho důvodů, dobře znějících důvodů, aby Bran nebyl tím, kdo zabíjel. Dal Asilovi jeden z nich.

Ale jeho skutečný důvod, jeho pravý důvod, byl víc jako Asilův, i když byl čestnější. Jak dlouho potrvá, než si Bran začne užívat prosby, utrpení než zabije? Nepamatoval si moc z časů, kdy nechal svého vlka převládnout, i když svět o tom měl stále ještě záznam a stalo se to před více než deseti staletími. Ale některé ze vzpomínek, které si udržel, byly jeho vyděšené oběti a spokojenost, kterou mu jejich křik přinášel.

Charles by to nikdy neudělal, nikdy by neslavil strach, který z něj ostatní cítili. Nikdy by neudělal víc než to. Co bylo potřeba. Pak paradox. Bran potřeboval, aby Charles byl přesně to, co byl – a Charles potřeboval být monstrem, kterým byl jeho otec, aby to přežil.

Zazvonil telefon, zachraňujíc Brana od jeho myšlenek. Doufajíc, že to byl rozdílný problém, do kterého mohl zaklesnout zuby. Něco s řešením.

„Neudělám to,“ řekl Adam Hauptman, když Bran volal.

Bran se odmlčel.

Nakonec ho nepřekvapilo, když Adam, ze všech jeho Alfů, byl ten nejvhodnější, aby si poradil s federály. Adam měl hroznou povahu a na ní ne tak pevné vodítko, jak by bylo prozíravé. Z tohoto důvodu ho Bran držel zpátky, z výsluní, pro všechen Adamův vzhled a charisma. Ale jeho zkušenost v armádě a jeho kontakty stejně jako pro nečekaně dobrá znalost politiky a politického vyděračství ho postupně obrátily do Branovi nejužitečnější politické šachové figurky.

Pro Adama bylo netypické odmítnout.

„Není to obtížný úkol,“ zamumlal Bran do telefonu, držíc zpět vlka, který chtěl okamžitě trvat na poslušnosti. „Jen výměna informací. Ztratili jsme v Bostonu tři lidi a FBI si myslí, že je to spojené s širším případem a chtějí vlkodlaka pro konzultování. Místní Alfa není kvalifikován – a je příliš mladý, aby byl dobrý v diplomacii, když jeho vlastní lidé umírají.“

„Pokud budou chtít přiletět sem, bude to v pořádku,“ řekl Adam. „Ale Mercyiny nohy nejsou zahojené a ona nemůže pobíhat kolem na vozíku bez pomoci, protože její ruce byly popálené.“

„Tvoje smečka jí nepomůže?“ Ledový vztek zmrazil jeho hlas. Mercy mohla být spářená s Adamem, ale pro jeho vlka bude vždy náležet Branovi. Vždycky bude jeho malý kojot, který byl tvrdý a vzdorný, zrozený jako dobrý přítel, protože Bran nemohl věřit svojí družce s někým, o koho se staral, kdo byl víc nestabilní než jeho dospělí synové.

Adam vydal odfrknutí smíchu, které uvolnilo Branův hněv. „Takhle to není. Je mrzutá a rozpačitá nad tím, že je bezmocná. Minulý týden jsem musel odejít za prací. V domě, kdy jsem se dostal zpátky, musel přijít upír, aby se o ni postaral, protože každého jiného vyhodila. Já nemusím poslouchat, když mně říká, abych jí nechal o samotě, ale všichni ostatní ano.“

Potěšený myšlenkou Mercy nařizující bandě vlkodlaků se Bran usadil zpátky ve své židly.

„Brane? Jsi v pořádku?“

„Neboj se,“ řekl Bran. „Přiměju Davida Christiansena, aby to udělal. FBI bude muset prostě počkat týden nebo tak, než se dostane zpátky z Barmy.“

„Na tohle jsem se neptal,“ řekl Adam. „Prchlivý není slovo, které bych na tebe za normálních okolností použil – ale dnes nejsi sám sebou. Jsi v pořádku?“

Bran si stiskl nos. Měl by to držet jen pro sebe. Ale Adam… Nemohl si o tom promluvit se Samuelem; jediná věc, kterou by to způsobilo, by byla, že by se jeho starší syn cítil vinný.

Adam znal všechny hráče a byl Alfa; porozumí, aniž by Bran musel vysvětlovat všechno.

Adam naslouchal bez připomínky – kromě odfrknutí, když slyšel jak elegantně se Asil obrátil na Brana.

„Musíš si Asila držet kolem,“ řekl. „Zbytek jich je příliš zastrašený, aby s tebou hrál hry – a to ty tu a tam potřebuješ, aby ses udržel ostrým.“

„Ano,“ řekl Bran. „A zbytek?“

„Musíš slevit na trestech smrti,“ řekl Adam s jistotou. „Slyšel jsem o Minnesotě. Tři vlci vytáhli pedofila sledujícího třetího žáka s lanem v ruce a zbraní v kapse.“

Bran zavrčel. „Neměl bych námitky, kromě toho, že se nechali unést a pak nechali jeho napůl sežrané tělo, aby bylo objeveno další den, než řekli jejich Alfovi, co se stalo. Kdyby mu prostě zlomily krk, mohl bych to nechat být.“ Znovu si stiskl nos. „Tak, jak to je, spekuluje koroner v novinách.“

„Kdybys couvl, Charles by nemusel jít a zabíjet tak často, protože bys neměl tolik Alfů odmítajících starat se o disciplínu.“

„Nemůžu,“ řekl Bran unaveně. „Viděls nové reklamy, které Zářivá budoucnost sponzorovala? Příští měsíc začínají slyšení ohrožených druhů. Pokud nás klasifikují jako zvířata, nebude jen problém vlků, že budou loveni.“

„Jsme to, co jsme, Brane. Nejsme civilizovaní nebo krotcí a pokud to na nás vynutíš, nebude to jenom Charles, kterého to zatratí.“ Adam vydechl a méně vášnivým hlasem řekl, „V každém případě možná dát Charlesovi přestávku na dalších frontách mu dá víc klidu.“

„Úplně jsem ho osvobodil od jeho obchodních závazků,“ řekl Bran. „Nevychází to.“

Chvíli bylo ticho. „Co?“ řekl Adam opatrně. „Obchodních? Hodil jsi finance smečky na někoho jiného?“

„Už ustoupil od většiny každodenních povinností běhu korporace; vlož to do rukou pěti nebo šesti různých lidí, z nichž jenom jeden ví, že jsou vlastněné Charlesovou rodinou. Dělá to každých dvacet let nebo tak, aby si lidé nevšimli, že nestárne. Přinesl jsem je do finanční firmy, aby převzala ostatní majetky smečky, a s čím nemanipulují oni, tak dělá Leah.“

„Takže Charles nedělá vůbec nic kromě toho, že vychází a zabíjí? Nic, co by ho rozptýlilo, nic, co by zmírnilo dopad. Vím, že jsem právě řekl, že by mohl potřebovat přestávku, ale tohle je skoro naopak. Opravdu si myslíš, že je to dobrý nápad? Užívá si vydělávání peněz – pro něj to je jako nekonečně složitá šachová hra. Jednou mi řekl, že to bylo dokonce lepší než lov, protože nikdo neumírá.“

Branovi to taky řekl. Možná by měl naslouchat pečlivěji.

„Nemůžu mu dát finance zpátky,“ řekl Bran. „Není… nemůžu mu dát finance zpátky.“ Ne, dokud Charles fungoval lépe, protože peníze, které smečka kontrolovala, byly dost, aby znamenaly moc. Jeho nechuť, abych důvěřoval Charlesovi, který je vyplodil, přiměla Brana přiznat, alespoň sám sobě, že si už před časem všiml, že měl Charles potíže.

„Mám nápad,“ řekl Adam pomalu. „Ohledně toho úkolu, který jsi pro mě měl-“

„Nepošlu ho, aby jednal s FBI,“ řekl Bran, zděšený. „I před tímhle by Charles nebyl tou správnou osobou pro poslání.“

„Není to osoba lidí,“ souhlasil Adam, znějíc pobaveně. „Umím si představit, že tomu minulý rok a víc nepomohl. Ne. Pošli Annu. Ti agenti FBI nebudou vědět, co je zasáhlo – a s Annou jako nárazníkem pro ně Charles vlastně může udělat něco dobrého. Pošli je na pomoc stejně jako konzultaci. Jeden z nás může říct polici hodně o místě činu, co forenzní nemůžou. Dej Charlesovi něco na práci, kde může být klaďas místo kata.“

Nech ho být hrdinou, pomyslel si Bran, jeho oči na Ivanhoe v jeho knihovně, když zavěsil telefon. Asil měl pravdu, když poukázal, že nebylo nic špatného na troše romantiky, aby zmírnila drsnou realitu života. Adam mu mohl dát náplast, kterou potřeboval, aby pomohl svému mladšímu synovi. Vroucně v to doufal.