Prolog
Vílí příběh
Kdysi dávno bývala dívka jménem Leslie.
V roce, kdy dovršila osmi let, se staly dvě věci: její matka opustila Leslie a jejího otce, aby se přestěhovala do Kalifornie s cennými papíry, a, uprostřed napínavého soudního líčení vraždy, fae z příběhu a písně přiznali svou existenci. Leslie už nikdy o své matce neslyšela, ale víly byly něco jiného. Když jí bylo devět, vzal její otec práci v cizím městě, stěhujíc je z domu, ve kterém vyrostla, do bytu v Bostonu, kde byli jediní černí lidé v jinak bílém sousedství. Jejich byt zahrnoval horní patro úzkého domu vlastněném jejich sousedkou v přízemí, paní Cullinanovou.
Paní Cullinanová dohlížela na Leslie, zatímco byl její táta v práci a svým tichým vedením usnadnila Leslienu cestu do společnosti sousedících dětí, které náhodně zastavovala na sušenky nebo limonádu. Ve schopných rukou paní Cullinanové se Leslie naučila háčkovat, plést, šít, a vařit zatímco její táta udržoval stařenčin dům a dvorek v té nejlepší formě.
I jako dospělá si Leslie nebyla jistá, jestli její otec stařence platil, nebo jestli ji prostě převzala bez porady s ním. Byl to druh věcí, které by paní Cullinanová udělala.
Když byla Leslie ve třetí třídě, jeden z kluků v mateřské školce se pohřešoval. Ve čtvrté třídě jeden z jejích spolužáků, dívka jménem Mandy, zmizel. Bylo tam také, skrz stejné časové období, mnoho chybějících zvířat – většinou koťat a mladých psů. Nic, co by přitáhlo její pozornost, kdyby nebylo paní Cullinanové. Na jejich každodenních procházkách (paní Cullinanová jim říkala „všetečné procházky“, aby viděly, co lidé v jejich sousedství dělali) se stařenka začala zastavovat u upozornění chybějících mazlíčků vylepených ve výlohách a vytahovat malý poznámkový blok a psát si do něj všechny informace.
„Hledáme ztracená zvířata?“ zeptala se nakonec Leslie. Mnoho se naučila spíše z pozorování než kladení otázek protože, v její zkušenosti, lhali lidé lépe svými rty než svými jednáními. Ale nepřišla s dobrým vysvětlením pro seznam chybějících zvířat a byla přinucena, konečně, uchýlit se ke slovům.
„Je vždy dobré dávat pozor.“ Nebyla to zcela odpověď, ale paní Cullinanová zněla ztrápeně, tak se jí Leslie znova nezeptala.
Když Lesliino nové narozeninové štěně – psisko s hnědýma očima a velkýma tlapama – zmizelo, stáhla paní Cullinanová rty a řekla, „Je čas to zastavit.“ Leslie si byla docela jistá, že její bytná neznala nikoho, kdo by jí naslouchal.
Leslie, její otec, a paní Cullinanová jedli pár dní poté, co její štěně zmizelo, večeři, když před domem slečny Nellie Michaelsonové zastavila módní limuzína. Z temných hlubin lesklého vozidla se objevili dva muži v oblecích a žena v bílých květinových šatech, které vypadaly příliš letně a vzdušně, aby byly dobrou volbou k oblečení mužů. Oni byli oblečení na pohřeb a ona na piknik v blízkém parku.
Nestydatě špehující odešli její otec a paní Cillinanová od stolu, aby se podívali z okna, když ti tři lidé bez zaklepání vstoupili do domu slečny Nellie.
„Co jsou…?“ Výraz na tváři Leslieina otce se změnil ze zvědavého (nikdo nikdy slečnu Nellie nenavštívil) na ponurý v úderu srdce a popadl svůj služební revolver a odznak. Paní Cullinanová ho chytila na verandě.
„Ne, Wesi,“ řekla podivným, divokým hlasem. „Ne. Oni jsou fae a je to nepořádek fae, který přišli vyčistit. Necháš je udělat, co udělat musí.“
Leslie, koukající se kolem dospělých, konečně uviděla, co každého drželo ve zmatku- ti dva muži vynášeli Nellie z jejího domu. Nellie bojovala, její ústa široce rozevřená, jako kdyby křičela, ale žádný zvuk nevyšel.
Leslie si vždycky myslela, že Nellie vypadala jako by měla být modelka nebo filmová hvězda, s jejíma smutnýma modrýma očima a s dolů stočenými měkkými ústy. Ale pak se tak dobře nejevila. Nevypadala vyděšená – vypadala rozzuřená. Její nádherná tvář byla zkroucená, ošklivá, a, ve stejném okamžiku, dechberouce strašidelná způsobem, který bude Leslie pronásledovat ve snech i až bude dospělá.
Žena, ta v těch vzdušných šatech, která přišla s muži, vystoupila z domu přibližně v tu samou dobu, kdy muži dokončili strkání Nellie na zadní sedadla auta. Zamkla za sebou dveře Nelliena domu a když skončila, vzhlédla a uviděla je tři, jak sledují. Po pauze prošla přes ulici a po chodníku k nim. Žena nevypadala, že jde rychle, ale otevírala přední branku, než si Leslie uvědomila, že zamířila k nim.
„A na co si myslíte, že se díváte?“ řekla mírně, hlasem, který přiměl Lsliena otce ohmatávat uzávěr, který držel jeho zbraň v pouzdru.
Paní Cullinanová vystoupila, její čelist zatnutou jako v den, kdy usadila pár mladých chuligánů, kteří se rozhodli, že stařenka byla lovnou zvěří. „Spravedlnost,“ řekla se stejnou tichou hrozbou, která poslala chlapce za snadnější kořistí. „A nepovyšujte se nade mne. Vím, co jste a nebojím se vás.“
Hlava podivné ženy se agresivně sklonila a její ramena se napjala. Leslie ukročila za svého otce. Ale odseknutí paní Cullinanové přitáhlo pozornost mužů u limuzíny.
„Eve,“ řekl jeden z mužů lehce, jeho ruka na otevřených dveřích auta. Jeho hlas byl měkký a bohatý, tak silně irský jako ten paní Cullinanové, a nesl se ulicí a blokem, jako by tam nebyly žádné městské zvuky, aby ho utlumily. „Pojď k autu a dělej Gordiemu společnost, dobře?“ I Leslie věděla, že to nebyla prosba.
Žena ztuhla a zúžila oči, ale otočila se a odešla od nich. Když převzala jeho místo u auta, přistoupil k nim muž.
„Vy budete paní Cullinanová,“ řekl, jakmile byl na jejich straně ulice a dostatečně blízko pro tichou konverzaci. Měl jednu z těch mírných dobře vypadajících tváří, které nevyčnívaly z davu – kromě jeho očí. Bez ohledu, jak se snažila, nemohla si Leslie nikdy vzpomenout, jakou barvu jeho oči měly, jen že byly zvláštní, divné a nádherné.
„Víte, že jsem,“ řekla paní Cullinanová upjatě.
„Oceňujeme, že jste nás k tomuto zavolala a rád bych vám zanechal odměnu.“ Podržel před ní vizitku. „Laskavost, když ji budete nejvíce potřebovat.“
„Pokud jsou děti v bezpečí, zatímco si hrají na svých dvorcích, je to dostatečná odměna.“ Otřela si ruce o boky a neudělala žádný pohyb, aby si od něj kartu vzala.
Usmál se a ruku nestáhl. „Neodejdu, když vám budu zavázán, paní Cullinanová.“
„A já jsem chytřejší, než abych přijala dar od víl,“ odsekla.
„Jednou laskavost,“ řekl. „Maličkost. Slibuju, že tohle vám, ani vašim neublíží tak dlouho, jak budu naživu.“ Pak, přesvědčujícím hlasem, řekl, „Teď berte. Nemůžu lhát. Tohle je jiný věk, kdy se váš druh a náš musí naučit žít společně. Mohla jste zavolat s vašimi podezřeními na policii – což by bylo správné. Kdybyste tak udělala, neodešla by bez zabití o mnoho víc, než dětí, které už vzala.“ Povzdechl a podíval se zpátky na zatemněná okna auta. „Je těžké se změnit, když jste tak staří, a ona měla vždycky zvyk jíst malé věci, byla naší Nellie.“
„Což je důvod, proč jsem vás zavolala,“ řekla paní Cullinanová statečně. „Nevěděla jsem, kdo ty malé bral, dokud jsem Nellie neviděla před dvěma nocemi na našem dvorku a ráno nebylo štěně tohohle dítěte pryč.“
Fae se poprvé podíval na Leslie, ale Leslie byla příliš rozrušená, aby přečetla jeho tvář. „Jíst malé věci,“ řekl muž. Štěňata byla malé věci.
„Ach,“ řekl po dlouhé chvíli. „Dítě, můžeš si vzít jakoukoliv útěchu, jakou můžeš, že smrt tvého štěněte znamená, že žádné další na přestupky téhle nezemře. Sotva spravedlivá náhrada, vím, ale něco to je.“
„Dejte to jí,“ řekla najednou paní Cullinanová. „Její štěně je mrtvé. Dejte jí vaší laskavost. Já jsem stařenka s rakovinou, nepřežiju rok. Dejte to jí.“
Faeský muž se podíval na paní Cullinanovou, pak si klekl na jedno koleno před Leslie, která se tiskla k ruce svého otce. Nevěděla, jestli plakala pro své štěně, stařenku, která byla její matkou víc, než kdy bývala její matka – nebo pro sebe samu.
„Dar za ztrátu,“ řekl. „Vezmi si to a použij to, když to budeš nejvíce potřebovat.“
Leslie si dala volnou ruku za záda. Snažil se ji usmířit za smrt jejího štěněte dárkem, přesně jako se to lidé snažili udělat, když její máma odešla. Dárky nedělaly věci lepšími. V její zkušenosti právě naopak. Obří medvídek, který jí její máma dala tu noc, kdy odešla, byl pohřben v zadní části skříně. Ačkoliv Leslie nemohla vydržet, aby se ho zbavila, nemohla se na něj ani podívat, aniž by se cítila na zvracení.
„S tímhle bys mohla dostat auto, nebo dům,“ řekl muž. „Peníze na vzdělání.“ Usmál se, docela vlídně – a to způsobilo, že vypadal zcela odlišně, více reálný, nějak, když řekl, „Nebo zachránit štěně někoho jiného před příšerami. Všechno, co musíš udělat, je silně si přát a roztrhnout kartičku.“
„Jakékoliv přání?“ zeptala se opatrně Leslie, berouc kartičku, více protože nadále nechtěla být předmětem zájmu tohoto muže, než protože chtěla kartičku. „Chci moje štěně zpátky.“
„Nemůžu přivést kohokoliv nebo cokoliv zpátky k životu,“ řekl jí smutně. „Udělal bych to, kdybych mohl. Ale kromě tohohle téměř cokoliv.“
Dívala se na kartičku ve své ruce. Měla přes sebe napsané jedno slovo: DAR.
Stoupl si. Pak se usmál – výraz tak veselý a zářivý, jako nic, co kdy viděla. „A slečno Leslie,“ řekl, když by vůbec její jméno neměl znát, „žádné přání si dalších přání. Takhle to nefunguje.“
Právě přemýšlela…
Podivný muž se otočil k paní Cullinanové a vzal její ruku do své a políbil ji.
„Jste dáma vzácné krásy, rychlého rozumu a velkorysého ducha.“
„Jsem zvědavá, dedukující stařenka,“ odpověděla, ale Leslie mohla vidět, že byla potěšená.
Jako dospělá měla Leslie kartičku, kterou jí vílí muž dal zastrčenou za svým řidičským průkazem. Vypadala tak čistě a svěže, jako v ten den, kdy souhlasila, že si ji vezme. K šoku jejích doktorů rakovina paní Cullinanové záhadně zmizela a ona zemřela ve své posteli o dvacet let později ve věku devadesáti čtyř. Leslie ji stále postrádala.
Leslie se naučila o fae ten den naučila dvě cenné věci. Byli mocní a okouzlující – a jedli děti a štěňata.
Aaaach, moje srdíčko se rozplývá blahem! :D
OdpovědětVymazatPavla