Povídky od Karolky

Tak mě tu máte zas a tentokrát s doporučením na povídky pro ukrácení dlouhé chvíle :D
Jedná se o povídky od osůbky jménem Karolka, kterou byste mohli znát pod jménem Karolína Limrová nehledě na její knihu Dvě zrcadla. (Tohle je jen pro pořádek - vím, že na knihu byly protichůdné ohlasy, takže nechám na vás, zda si přečtete některá z jejích dalších dílek :D )



Můžete ji naleznout na dvou (o víc jich nevím) stránkách a to sice:
Bez hranic:
http://bez-hranic.cz/articles/povidky-od-karolky/

Nebo na Stmívání FF:
http://stmivani-ff.cz/profiles/Karolka/

A teď už k povídkám.
Na Bez hranic můžete najít pro mě naprosto famózní příběh, ve kterém nechybí napětí ani vášeň. Tady máte anotaci:

Kronika zítřka

Království hrozí záhuba, neboť tři bratři - králové neuposlechli proroctví Kroniky. Vzájemně si usilují o život, zemi zatáhli do občanské války. Úplně nejvíc ale usilují o bájné drahokamy - slzy jednorožce, aby s jejich pomocí získali nepředstavitelnou moc.

Bran, levoboček krále Aerona, byl v dětství svědkem vyvraždění své rodiny. Jeho život byl ale z nějakého důvodu ušetřen. Osud s ním má totiž své plány. Kronika brzy vydá nové proroctví a muž s jizvou se proti své vůli ocitne v centru dění. Dokáže splnit úkol, který ho tak ponižuje a protiví se mu? Dokáže dát přednost cti před hlasem svého srdce?

Dobře... vzhledem k tomu, že příběh sama čtu se mi zdá anotace poněkud neúplná, ale koneckonců nemá ten příběh sama vyprávět, jen navnadit čtenáře a trošku popsat o čem je. 

Takže tady vám přidávám ukázku:

„Dal mi ho můj otec, Elaine,“ řekl tiše Bran. „V ten den, kdy zemřel. Hrad byl už dva týdny v obležení, a bylo jasné, že ho déle neudržíme. Otec a já…“ odmlčel se. Pozoroval duhové odlesky, které se na povrchu kamene samy od sebe přeskupovaly a tvořily zvláštní obrazce.

„Jednoho dne hradby padly. Vojáci v barvách Lugliru a Angharadu vtrhli do Morriganu a vraždili všechno živé. Kdo se nezachránil útěkem, zemřel.“

Elaine se zachvěla. Ještě stále si pamatovala zvláštní atmosféru zříceného hradu. Ty kameny si to všechno pamatovaly a byly toho plné.

„Bál jsem se. Měl jsem svůj meč, ale bylo mi teprve devět. Díval jsem se na otce. Stál nade mnou a mě pouhý pohled na něj dával naději, že všechno bude dobré. Když se křik blížil a s ním i dusot zabijáků, dal mi tohle.“

Zvedl oči od kamene a pohlédl na Elaine. Teď naslouchala s údivem pootevřenou pusou. Její oči vypadaly, jako by to všechno viděla. Právě teď, když jí to Bran vyprávěl.

„Nařídil mi, abych to spolkl.“ Bran se smutně pousmál. „Myslel jsem, že žertuje, ale nakonec to do mě v podstatě nacpal. Pak mě pevně objal a řekl mi, že mě miluje.“

Bran zavřel oči a sevřel ruku v pěst. Záře pohasla.

„Tvůj otec…“ špitla Elaine, „tvůj otec byl král…“

„Aeron,“ doplnil Bran s přikývnutím. Když zase otevřel oči, připadalo jí, že ji ani nevidí. Hleděl skrze ni do temné bolestné minulosti.

„Co bylo dál?“ zeptala se napjatě.

Bran procitl. Nevesele se usmál a řekl jen. „Ty víš, jak to skončilo.“

Pohlížel na svou zaťatou pěst a v hlavě mu potisící běžely poslední okamžiky velkého Aerona. Brzy možná zapomene, jak jeho otec vypadal, ale na tu chvíli nezapomene nikdy.

Probral ho jemný dotek na tváři. Elaine se přisunula blíž a s napůl soucitným napůl fascinovaným pohledem se dotýkala jeho jizvy.

„To ti udělali tenkrát?“ Mluvila tiše. Bříšky prstů obkreslila celou tu dlouhou čáru od Branova spánku a ž ke koutku jeho úst. Díval se na ni a na okamžik zalitoval, že není jeho skutečná sestra. Právě v tu chvíli ji totiž toužil obejmout. Přál si, aby někdo pevně objal jeho.

Na Bez hranic má ještě dvě povídky, z nichž jedna je taky vážnější:

Poslední město

Lidé vyhynuli před mnoha staletími. Tehdy se predátoři museli zachránit a místo lidské krve, kterou se doposud živili, vyvinout syntetickou náhražku. Jejich instinkty časem otupěly. Existuje ale legenda o posledním útočišti Lidí - bájném místě zvaném City. Nikdo tomu samozřejmě nevěří. Vlastně ani Jason. Ovšem jen do chvíle, kdy se setká s živoucím, voňavým a lákavým důkazem její pravdivosti, lidskou dívkou. Dokáže čelit své nově probuzené touze zabíjet? A pokud ano, jak ubrání Sheylu před miliardami upírů žijících na planetě Zemi?

Pokud máte rádi příběhy typu Hunger Games, tak směle do toho!! 

Co se týče její třetí povídky na tomto webu, tak o té nic nevím. Nečetla jsem jí, takže nemůžu dát zhodnocení, ale jestli je jako všechna autorčina díla, tak už brzy neujde mému řádění :D

Co se týče tvorby na Stmivani-ff, ani tu tady nemohu pominout, ale už se (snad) nebudu rozepisovat tak obsáhle - prostě to všechno zahrnout nemůžu. Povím vám jen, že tam najdete vtipné i vážné, něžné i napjaté... takže šupte a čtěte!! Tedy pokud vám nevadí fan fiction - nutit vám ji samozřejmě nemůžu...

Sem vám dávám povídku, kterou autorka píše právě teď:

Můj milý deníčku

Od událostí popsaných v BD uplynuly dva roky. My se přesuneme do slunného L. A., kde ve velkém domě s bazénem žije Ruth Fishermannová se svými rodiči. Ruth je sedmnáct, píše si deník a zaznamenává do něj každodenní události svého života. My ji zastihneme v den, kdy se k nim nastěhuje vzdálený bratranec Seth Clearwater, který se velmi rychle stane hlavní postavou jejích deníčkových zápisků. Ano, stránky deníku se začínají plnit slovy jako: debil, imbecil a otrapa... A to ještě netuší, co ji všechno čeká...

A tady máte ukázku:

Můj drahý deníčku,

můj život skončil. Vím, že si člověk rodinu vybrat nemůže, ale vážně uvažuji, že napíši Angelině, jestli mě nechce adoptovat. Má už přece dítě z Asie a Afriky, ale indiánku žádnou.

Následující školní rok totiž zaručeně nemohu přežít. Když mi naši oznámili, že k nám po prázdninách přijede bratránek Seth, ještě jsem netušila, co mě čeká. Pamatovala jsem si ho jen matně, z několika dovolených, které jsme strávili v té jejich vesnici na severu. Byl docela prima, až na to, že se mi jednou pokusil nacpat živé (!) žížaly do šuplíku se spodním prádlem. Ale to už je celé věky, takže už z toho snad vyrostl, nebo ne? Škola v rezervaci prý letos prochází rekonstrukcí, a tak se teta Sue rozhodla poslat Setha k nám, do L. A.

Když se včera večer objevil za dveřmi, v první chvíli jsem si myslela, že nás přepadli. U nohou mi přistál umoulousaný bágl. Než jsem se toho kluka, co vypadal jako dvoumetrový bodyguard šéfa nějakého pouličního gangu, stihla zeptat, co je zač, případně zavolat na otce, že nás zase přišel obtěžovat námezdní zahradník, popadl mě ten obr v pase, zvedl do výšky a dal mi pusu na tvář. Když mě zase postavil, prohlásil: „Čau, Ruth! Tak jsem tady! Máte kabelovku?“

Právě je na devíti kapitolách a už se těším, jak to půjde dál :D

Tohle je ze série "Múzáci", konkrétně hned první povídky Múzák. Do toho, Karolko!!!

„Je mi líto, ale máme volný jen jeden pokoj. Zrovna jsem ubytovala jednoho pojišťováka z Nebrasky,“ uculila se. „Ale postele je možné odtáhnout od sebe a v pokoji je velký paraván.“

Edward se zatvářil trochu rozpačitě a podíval se na mě.

„Mně to nevadí,“ kuňkla jsem.

Edward se teď už vyrovnaně usmál a řekl, že to tedy bereme.

Když odemykal dveře od našeho pokoje...

„A do háje! Já zapomněla na tu tašku!“ vykřikla jsem do svítícího monitoru a frustrovaně se opřela o koženkové opěradlo svého „psacího“ křesla.

Bella přece nemůže jít spát do hotelu a nemít nic na převlečení... Jak to vyřešit?

Povzdychla jsem si a vyjela kurzorem o tři stránky dřív, až jsem našla tu pasáž.

Vešla jsem do nádherné prostorné haly, postavila svou tašku na zem a zavřela dveře. Bylo to nádherné místo.

„No, jasně. Nechala to za dveřma, koza!“ Zamračila jsem se a unaveně si podepřela hlavu. Co teď s tím? Prsty vyťukávám nervózní rytmus do desky psacího stolu. Jako když tam – tam přivolává déšť. Já přivolávám další písmenka. Nápad. Múzu...

Ušklíbla jsem se. Ta moje „holka inspirovatelka“ je čím dál tím zmlsanější. Kde jsou ty časy, kdy jí stačil hrnek zeleného čaje. Vždycky dostala energetický šok a diktovala tak rychle, že jsem sotva stíhala psát.

A abyste neřekli, tak i něco krapet vážnějšího...

Milovat bestii

Píše se rok 1895. Do malé osady na Olympijském poloostrově přijíždí detektiv Charlie Swan, aby místnímu šerifovi pomohl vyšetřit sérii záhadných vražd. Přiváží s sebou i svou jedinou dceru, sedmnáctiletou Isabellu.
Obyvatelé Forks se chovají podivně. Na jejich domech visí svazky česneku a nenajdete nikoho, kdo by nevěřil, že za vším stojí bestie z lesů – prokletý upír. Detektiv ani jeho dcera tomu samozřejmě nevěří. Ovšem jen do okamžiku, kdy se s legendárním vrahem střetnou tváří v tvář.
Já prostě miluju tuhle pohádku! A nemohla jsem si pomoct. Tajemství, velká láska, nebezpečí... Nechte se překvapit. Zvu vás! ;-)

A ukázka:

Nehádal se. Jen zavřel oči a čelil dalším, teď už méně intenzivním křečím. Zůstala jsem s ním vzadu a Seth nás vezl zpátky do Forks. Ulice byly dosud prázdné, přesto jsem raději zatáhla plachtu v zadní části vozu.

Měla jsem starosti, jak dostaneme Jacoba nepozorovaně do domu, ale indián už s tím měl zkušenosti. Najel až k vile, do míst, kde se těsně nad zemí nacházelo sklepní okno.

„Veškerý služebnictvo teď bude na snídani, v kuchyni. A jejich lordstva určitě ještě spěj. Zvládneme to,“ řekl přesvědčeně.

Proskočil otevřeným oknem a Jacoba, který teď zatínal zuby, aby nevydával žádné zvuky, vtáhl dovnitř. Vynést ho do prvního patra, ale byl téměř nadlidský výkon. Nikdy v životě jsem se necítila tak unavená. Navíc jsem celou noc nespala. Když jsme mohutné tělo konečně uložili do postele, třásla jsem se vyčerpáním.

„Slečno, musím teda říct, že jste vážně úžasná!“ pochválil mě sluha, když pak seděl na zemi a ztěžka oddychoval.

Nezmohla jsem se ani na odpověď. Jen jsem si klekla a začala Jacoba opatrně rozbalovat, abych zkontrolovala jeho zranění. Ačkoli jsem si byla jistá, že ještě v lese byla vážná, teď už po nich zůstaly jen jizvy.

„Jediná výhoda,“ řekl chraplavě, když jsem nechápavě zírala na jeho nahý hrudník.

„Ještě to bolí?“ zeptala jsem se tiše. Pořád se mi chtělo brečet.

Zavrtěl hlavou.

„Jen jsem strašně unavený. A mám žízeň.“

Seth okamžitě běžel pro nějaké jídlo a pití do kuchyně.

„Nevím, jak vám poděkovat,“ zašeptal Jake. Vypadal vyčerpaně. Sotva otvíral ústa.

„Abych pravdu řekla, raději bych teď jela domů a na všechno zapomněla.“

„Obávám se, že to nebude tak jednoduché!“ ozvalo se ode dveří.

Zděšeně jsem vyskočila a otočila se.

Lord a lady Seymourovi. Osobně.

A tak teď už vážně musím přestat, jinak vám sem hodím snad úplně všechno. Takže jestli jsem vás alespoň trochu navnadila, tak směle do toho a nechte si chutnat... :D :D