Sweet Evil - Prolog

Tááákže - po delší době mě ta zase máte. Hani to sem už psala, ale pro jistotu pro ty, kdo nečtou všechny komentáře: psaly jsme do Ameriky Wendy Higgins, autorce Sweet Evil, a ona nám poslala link na prolog a první čtyři kapitolky své knihy se svolením ji překládat. Já tady vypomáhám Hani, které je to projekt, na půl úvazku. Každopádně by potěšily komentáře - slíbily jsme autorce, že jí pak pošlem odkaz na naše překlady, tak aby se měla nač dívat :D :D
Jinak další kapitolku má spáchat Hani, takže se jí pokusím popostrčit ;) :D
A teď už končím - užijte si čtení!! ;) :D

Prolog

Klášter Naší Matky Marie, Los Angeles

Přibližně před šestnácti lety…

Novorozeně plakalo, když jí porodní asistentka zabalila do přijímací přikrývky a rychle ji podala sestře Ruth. Dokonce i shrbená věkem šířila nejstarší jeptiška v ženském klášteru královskou atmosféru, když převzala maličký uzlík, pokoušejíc se ji zakrýt před pohledem na poslední nádechy její matky.

V rohu sterilní místnosti stál sledující veliký muž s hladkou, oholenou hlavou a kozí bradkou. Přes jeho tvář padla temnota, když se mladá porodní asistentka snažila resuscitovat ženu na posteli.

Po spáncích porodní asistentky stékal pot, když pokračovala v stlačování hrudi. Zavrtěla hlavou a řekla panickým mumláním. „Kde je doktor? Teď by tu měl být!“

Nevypadalo to, že by si asistentka všimla drobného třpytu mlhy, která se zvedla z hrudi pacientky a pak zaváhala ve vzduchu nad jejím tělem, ale muž ano.

Jeho oči se rozšířily, když se další lehká mlha, ještě silnější, než první, zvedla z ženina těla bez života. Nabrala formu: okřídlená bytost oslepující čistoty. Sestra Ruth v údivu zalapala po dechu, pak odsunula dítě ze svého ramene a zhoupla ji vzhůru, aby dala ukázat její tvář.

Větší duch slétl dolů a pokryl holčičku polibkem tak jemným jako vánek. Pohnul se vedle muže v rohu, který zdusil osamělý vzlyk, natahujíc se pro ni. Slza unikla, než zvládl své emoce.

Duch před ním ještě chvíli prodléval, než shromáždil slabšího ducha do svých paží a odplul pryč jakoby na pramínku větru.

„Omlouvám se. Já – já nevím, co se stalo.“ Hlas porodní asistentky a ruce se třásly, když přetáhla prostěradlo přes ženino malé tělo. Pokřižovala se a zavřela oči.

„Udělalas všechno, cos mohla,“ řekla s jemností sestra Ruth. „Byl její čas.“

Tichý, hrůzostrašný muž se podíval z postele a zakotvil svýma tvrdýma očima na dítěti.

Sestra Ruth zaváhala, než natočila dítě vně, aby ho viděl. Dítě zakňučelo a její temné oči se široce rozevřely. Na nejkratší moment jeho rysy změkly.

Jejich sdílený pohled byl rozdělen, když se dveře s bouchnutím otevřely a porodní asistentka zakřičela. Dovnitř vpadla policie, plníc malý prostor. Sestra Ruth zacouvala ke zdi a držela dítě blízko.

„Drahý Bože na nebesích,“ zašeptala.

Muž v rohu ukázal nezmatený pohled, když ho policisté obklopili.

„Jonathan LaGray?“ zeptal se důstojník vpředu. „Také známý jako John Gray?“

„To jsem já,“ odpověděl chraplavým, drsným hlasem, vyhlazujíc svou zamračenou tvář do zlého úsměvu vzdoru a nebezpečí. Nebojoval, když se vrhli kupředu s želízky, čtouc mu jeho práva.

„Jste zadržen za přepravu ilegálních drog přes stát a mezinárodní hranice…“

Když Jonathana LaGraye táhli z místnosti, citujíc seznam zločinů, znovu se otočil, aby se podíval na holčičku, věnujíc jí napjatý, ironický úšklebek.

„Prostě řekni ne drogám, jasné, dítě?“

S tímhle byl vytrhnut z dohledu a kvílení dítěte opět vzrostlo.