Sweet Evil - 1. kapitola

Tak jsem zase tady. Omlouvám se za dlouhou odmlku, ale pc mazlík je zavirovaný, takže jsem se sem musela probít skrz bráchovo noťas. Veškeré věci jsou bohužel v pc, ale podařilo se mi na flešku dostat tuhle kapitolu, tak přináším alespoň jí. Doufám, že jsem tam nepřehlédla nějakou chybu, ale upřímně řečeno mi to teď večer už moc nemyslí. Každopádně enjoy it! ;) :D

„Potěšení je návnada hříchu.“
-- Platon

KAPITOLA PRVNÍ

LŽI A CHTÍČ

 Stáhla jsem si džínovou sukni a snažila se nehrát si s řemínky topu bez rukávů, jak jsme stáli ve frontě na show. Ramena a paže jsem měla holé. Cítila jsem se jako nahá.

 Oblečení pro dnešní večer vybrala Jayova starší sestra jako předčasný dárek k mým  šestnáctým narozeninám. A Jay nám obstaral lístky, abychom viděli hrát pár místních kapel, včetně jeho momentálně nejzamilovanější kapely, Neřestných. Už samotné jejich jméno bylo proti nim, ale kvůli Jayovi jsem si na tvář nahodila úsměv.

 Nakonec, byl můj nejlepší přítel. Můj jediný přítel.

 Lidi ve škole si mysleli, že se mezi mnou a Jayem něco dělo, ale mýlili se. Neměla jsem ho ráda takhle, a nebylo pochyb, že ani on mě neměl rád tímhle způsobem. Znala jsem jeho city.

 Doslova bych je mohla vidět. A cítit je, kdybych to sama sobě dovolila.

 Jay teď byl ve svém živlu, klepajíc si prsty na boky. Vyzařoval vzrušení, které jsem mohla kolem něj vidět jako oslepující žluto-oranžovou barvu. Dovolila jsem si ponořit se do jeho dobré nálady. Přejel rukou přes husté, nakrátko ostříhané blond vlasy, pak si uhladil čtvercový chomáč vousů pod spodním rtem. Byl statný a na kluka malý, ale stále o dobrý kus větší než já. Z Jayovy kapsy zazněla hlasitá píseň s rytmem bicích. Věnoval mi praštěný úsměv a začal kývat hlavou dopředu a dozadu do rytmu. Ach ne – ne bláznivý kořistnický tanec.

„Prosím ne,“ prosila jsem.

 Jay se ponořil do svého jedinečného tance na svou vyzváněcí melodii, potřásajíc rameny a boky pohybujíc se ze strany na stranu. Lidé kolem nás odstoupili, překvapení, pak se začali smát a povzbuzovat ho. Přitiskla jsem si prsty na rty, abych skryla rozpačitý úsměv. Přesně když vyzváněcí melodie končila, věnoval malou úklonu, narovnal se, a odpověděl na hovor.

„Kámo?“ řekl. „Ty vole, pořád jsme ve frontě; kde jsi ty?“ Ach, musel to být Gregory. „Přinesl jsi naše CD?... Dobře. Zlato. Uvidíme se tam.“

 Strčil si telefon do kapsy.

Promnula jsem si holé paže. Byl nádherný jarní den v Atlantě, ale teplota vzduchu klesla, když se slunce schovalo za vysoké stavby. Žili jsme hodinu jízdy na sever v malém městu Cartersville. Bylo divné být ve městě, zvláště v noci. Pouliční světla nad námi ožila a dav se s  příchodem soumraku rozrůstal.

„Teď se nedívej,“ naklonil se Jay k zašeptání, „ale prohlíží si tě frajer na třech hodinách.“

 Okamžitě jsem se podívala a Jay zanadával. Jak zvláštní – ten chlap se na mě opravdu díval. Třebaže s krví podlitýma očima. Věnoval mi pokývnutí a já musela potlačit směšné dívčí hihňání, když jsem se otočila. Zaměstnala jsem se hraním si s pramenem mých špinavě blond vlasů.

„Měla by sis s ním promluvit,“ řekl Jay.

„V žádném případě.“

„Proč ne?“

„Je… opilý,“ zašeptala jsem.

„To nevíš.“

Ale věděla jsem. Když těla byla pod tlakem, barvy pocitů byly rozmazané. Pocity tohohle chlapa byly přinejlepším nejasné.

 Vidět emoce jako barvy bylo rozšíření mé schopnosti vnímat pocity ostatních, jejich aury. Měla jsem ten dar od narození. Barevné spektrum bylo složité, jako byly emoce, barevné odstíny znamenající různé věci. Pro zjednodušení, pozitivní pocity byly vždy barvy v rozmezí od jasných k pastelovým. Negativní pocity byly odstíny černé s několika výjimkami. Závist byla zelená. Pýcha byla fialová. A chtíč byl rudý. Ten byl populární.

 Barvy mě uchvacovaly, způsob, jakým se prolínaly a měnily, někdy pomalu a jindy zas v rychlém sledu. Snažila jsem se nečíst lidi neustále nebo se nedívat; vypadalo to jako narušení soukromí. Nikdo nevěděl o tom, co jsem uměla, dokonce ani Jay nebo moje adoptivní matka, Patti.

 Fronta do klubu se dala pomalu do pohybu. Znovu jsem si upravila sukni a podívala se dolů, abych zhodnotila slušnost její délky. Je to v pořádku, Anno. Moje nohy byly konečně aspoň trochu svalnaté, místo aby vypadaly jako dvě párátka. I přes to, že jsem ale byla označována přezdívkami jako „Štíhloun“ a „Tyčka“, nebyla jsem posedlá svou postavou nebo jejími nedostatky. Push-up podprsenky byly užitečný vynález a já byla spokojená s dvěma malými důlky po stranách břicha, které vyrýsovaly pas. Běhání se stalo před pěti týdny mou novou zábavou, poté co jsem si přečetla, jak je mé tělo „chrámem mé duše.“

Zdravý chrám: splněno.

Jak jsme se pohnuli dalších pár kroků dopředu, promnul si Jay dlaně.

„Víš,“ řekl, „pravděpodobně bych nám mohl sehnat něco k pití, až se dostaneme dovnitř.“

„Žádné pití,“ odpověděla jsem okamžitě, moje srdce zrychlilo tempo.

„Fajn, já vím. ´Žádné pití, žádné drogy.´ Nic.“ Napodoboval mě, mrkajíc očima, pak do mě šťouchl loktem, aby ukázal, že si jenom dělal srandu, jako by to mohl myslet nějak jinak. Ale věděl, že k těmto látkám jsem měla abnormální averzi. Dokonce i teď ve mně jeho komentář o drogách a alkoholu způsobil nepříjemnou, téměř fyzickou reakci; bylo to jako urgentní, nenasytný tlak a tah. Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila.

 Nakonec jsme se dostali do předu fronty, kde mi mladý vyhazovač přicvakl náramek pro nezletilé a věnoval mi odhadovací pohled, oči skenující mé do pasu dlouhé vlasy, než zvedl sametové lano. Rychle jsem pod ním prošla s Jayem v patách.

„Doopravdy, Anno, nenech mě dneska večer stát v cestě všech těch chlápků.“ Jay se vedle mě zasmál, zvyšujíc hlas, když jsme vstoupili do už tak plné místnosti, ve které duněla hudba. Věděla jsem, že jsem si měla vyčesat vlasy, než jsme šli, ale Jayova sestra, Jana, trvala na tom, abych je nechala rozpuštěné. Stáhla jsem si vlasy přes rameno a stočila je, rozhlídla jsem se přeplněným davem a mírně jsem sebou trhala v reakci na hluk a výbuchy emocí.

„Jediná věc, díky které mě mají rádi, je to, že mě neznají,“ řekla jsem.

Jay zavrtěl hlavou. „Nesnáším, když říkáš takové věci.“

„Jaké? Že jsem zvláštně zvláštní?“

Snažila jsem se vtipkovat, používajíc termín, kterým jsme my jižané láskyplně nazývali lidi, kteří „nebyli v pořádku“, ale z Jayovy hrudi vytryskl šedě hněv. Překvapil mě, pak hned vyhasnul.

„Nemluv o sobě takhle. Jsi prostě… plachá.“

 Byla jsem divná a oba jsme to věděli. Ale nerada jsem ho rozrušovala, a bylo směšné mít vážný rozhovor, když jsme museli křičet.

 Jay vytáhnul z kapsy telefon a podíval se na displej, když mu vibroval ruce. Usmál se a podal mi ho. Patti.

„Haló?“ Zacpala jsem si prstem druhé ucho, takže jsem ji slyšela.

„Jen kontroluju, abych věděla, jestli jste se tam dostali v pořádku, zlato. Páni, je to tam vážně hlasité!“

„Jo, to je!“ Musela jsem křičet. „Všechno je v pořádku. Budu doma kolem jedenácté.“

 Bylo to poprvé, co jsem na něco takového šla. Vážně. Jay sám prosil Patti o povolení a nějakým zázrakem ji přiměl souhlasit. Ale nebyla kvůli tomu zrovna šťastná. Celý den byla nervózní  jako kočka u veterináře.

„Zůstaneš přesně vedle Jaye, a pokud by se s tebou snažili mluvit jacíkoliv cizinci-“

„Já vím, Patti. Nedělej si starosti, dobře? Nikdo se se mnou nesnaží mluvit.“ Bylo těžké ji uklidňovat, zatímco jsem křičela a lidi do mě strkali.

 DJ oznamoval, že Neřestní přijdou na pódium za pět minut.

„Musím jít,“ řekla jsem jí. „Kapela se chystá na scénu. Budu v pořádku. Slibuju!“

„Dobře, zlato. Možná bys mi mohla zavolat, až budete na cestě zpátky?“ Nebyl to návrh.

„Dobře. Miluju tě, čau!“ Zavěsila jsem, než začala mluvit o sebeobraně nebo nějakých jiných šílených věcech. Jen tak tak jsem se dostala přes její seznam varování z bytu ještě než stihla noc začít. Část mě si myslela, že by mohla být dost paranoidní na to, aby nás sledovala do klubu.

„Pojď.“ Popadla jsem Jayovu ruku a táhla ho do davu. Byla to taková všeho směs – všechno od punkerů ke gotikům a středoškolákům. Dostala jsem nás přes celý parket až k přednímu rohu jeviště, otravujíc pár lidí s mým lehkým tlačením, ale pozorně jsem se omlouvala. Usoudila jsem, že jsem Jayovi dlužím přední řadu sedadel, když jsem ho tak rozrušila.

 Dřevěné podium bylo otlučené, jako jakýkoli jiný povrch v budově. Klub byl malý a jako krabice, ale stropy byly vysoké. Mačkající se lidé uvnitř a porušování každého požárního zákonu v Georgii dodávalo na atmosféře.

 Namáčkli jsme se tam zrovna když DJ všem řekl, aby to pořádně „rozjeli“ pro Neřestné. Kapela byla pozdravena bouřlivým jásotem a já poznala první song. Byl to jeden z těch, které Jay někdy poslouchal po cestě do školy. Navzdory mé obvyklé tendenci být extra rezervovaná jsem se našla, polapená v muzice, skákající nahoru a dolů a zpívající na co jen mé plíce stačily. Jay byl hned vedle mě, dělal to samé. Nemohla jsem tomu uvěřit. Tohle byla zábava. Skákala jsem s davem, dovolujíc si nechat se strhnout okolním veselím.

„Kámo,“ zakřičel Jay mým směrem, když první píseň skončila. „Oni. Jsou. Úžasní!“

 Začala druhá píseň a ta byla pomalejší. Trochu jsem se uklidnila a podívala se na skupinu. Hlavní zpěvák přetékal pýchou. Jeho temně fialová aura téměř přehlušovala jeho těsné tričko a přiléhavé džíny. Jeho vlasy byly nagelované do špiček směřujíc na jednu stranu. Držel mikrofon jako milenku. Tempo se zrychlilo v šílených úderech bubnů, když najeli na refrén, mé oči se zaměřily směrem k bicím, jak divoký dav začal znovu skákat.

 Na bubeníkovi jsem si všimla několika věcí najednou. Byl plně soustředěný, perfektně držel rytmus. Místo víru jasných barev kolem jeho trupu, byla u jeho hrudní kosti malá, koncentrovaná planoucí hvězda jasně červené. Ale jinak byla jeho aura prázdná. Huh.

 To bylo zvláštní. Ale než jsem o tom mohla moc přemýšlet, můj zrak padl na jeho tvář.

Páááni.

 Byl zatraceně žhavý. Jako Ž-H-A-V-Ý-Ý, žhavýý. Nikdy do téhle chvíle jsem nerozuměla, proč dívky trvaly na přidání extra ý. Tenhle kluk byl extra-ý hoden.

 Zkoumala jsem bubeníka rozhodnuta najít chybu.

 Hnědé vlasy. Zajímavý sestřih: krátké po stranách a vzadu, ale delší na vrcholu, nepořádně rozcuchané napříč jeho čelem. Jeho oči byly úzké a jeho obočí byla trochu silná a… Ach, z koho jsem si dělala srandu? Mohla bych ho rozpitvat, ale i vyhýbavý pohled jeho očí ho dělal pro mě lákavějším.

 V tom, jak hrál, byla intenzita, jako by uvolňoval svou vášeň do hudby a na ničem jiném nezáleželo. Cítil to, ztrácel se v tom, a byl dobrý. Jeho čelo a paže se leskly potem, tlumilo to a ztemňovalo vlasy na jeho spáncích.

 Nikdy předtím jsem necítila tak okamžitou fyzickou přitažlivost. Její síla byla nepříjemná. Všímala jsem si, když měli kluci hezké rysy, jistě, ale obvykle jsem byla rozptýlena jejich emocemi.

 Teď, s bubeníkovou absencí aury, jsem byla schopna sledovat napínání svalů v jeho bicepsech a předloktích, když bouchal paličkami ve víru přesného pohybu. Tlukot byl opojný, narážející na každé nervové zakončení uvnitř mě. Celé jeho tělo se plynule pohybovalo, skákající silou úderu, jeho tvář zaměřená a jistá.

 Znovu jsem se podívala na rudou zářící hvězdu na jeho hrudi. Nepodobalo se to ničemu, co bych už někdy viděla. Nepochybovala jsem o tom, že se v tu chvíli cítil žádostivě, s jeho naprostou koncentrací na muziku. Bylo to divné. Píseň skončila posledním úderem na činely; pak zatočil paličkami v prstech, než si je zastrčil pod paži. Jay fandil spolu se zbytkem davu. Já tam stála v absolutní úctě.

„Bavíš se?“ zeptal se Jay.

„Jo, naprosto,“ řekla jsem, stále sledující bubeníka, když si odhodil ¨rovné hnědé lokny z očí a podíval se dolů na dvě dívky, křičící na něj z druhého konce jeviště. Věnoval jim ten nejroztomilejší, nonšalantní půl úsměv, který jsem kdy viděla. Mé srdce párkrát vynechalo. Dívky křičely a poskakovaly nahoru dolů, mega výstřih hrozil, že vyskočí přímo z jejich kraťoučkých triček. Bubeníkova rudá zářící hvězda se o stupeň rozšířila, a já ucítila nepříjemné vrčení, kopírující pocit v mých vnitřnostech – další nový pocit. Chtěla jsem, aby se podíval jinam.

Žárlivost? Dobrý bože!

„To není fér, člověče,“ řekl Jay, následující můj pohled. „Někteří kluci mají všechno štěstí.“

„Co?“ Konečně jsem prolomila ten trans, abych se podívala na Jaye.

„Ten chlápek, bubeník? Ber to. Je to vražednej muzikant, dostává tuny kuřat, jeho táta je pracháč a jako by toho nebylo dost, má zatracený anglický přízvuk!“

Musela jsem se Jayovu mixu závisti a obdivu usmát.

„Jak se jmenuje?“ Zařvala jsem, když začala třetí píseň.

„Kaidan Rowe. Jo, a to je další věc. Cool jméno!... Bastard.“

„Jak se to píše?“ zeptala jsem se. Znělo to jako Ky-den.

Jay to pro mě vyhláskoval. „Je to jako A-I, jako thajské jídlo,“ vysvětloval.

Kay, jako Thay, jenom báječnější. Můj bože! Kdo je ta dívka, která napadla můj mozek?

Jméno Kaidan Rowe znělo povědomě. Nikdy předtím jsem ho neviděla, ale slyšela jsem o něm.

„Jak jsou staří?“ zeptala jsem se, pokyvujíc směrem ke kapele.

„Junioři,“ zakřičel Jay blízko mého ucha. Dobře, byla jsem ohromena. Byli jenom o rok starší než my a měli velký talent. Podle Jaye byli tihle kluci další velkou nadějí. Nahráli krátkou nahrávku, kterou uvedli do prodeje v L.A., a tohle léto byli na regionálním turné. Jay byl jejich velký fanoušek.

 Za námi vypukla rozčílená mela. Otočila jsem se a uviděla Gregoryho kulatou tvář a kštici kudrnatých hnědých vlasů nad příliš velkou havajskou košilí procpávající se skrz dav. Byl Jayův hudební kumpán. Společně napsali pár songů a byli dostzávislí na muzice.

 Problém byl, že žádný z nich neuměl zpívat. Vůbec.

„Bylo na čase, G!“ Jay a Gregory udělali tu mužskou uchopit-ruce-a-udeřit-hruděmi-do sebe věc ve stísněném prostoru, pak jsme na sebe Gregory a já kývli. Byla jsem překvapena a trochu vyvedená z míry, když jsem viděla zákmit rudé přes jeho auru, když se podíval dolů na moje nohy, ale rychle přešla, když obrátil svou pozornost zpátky k Jayovi.

„Kámo, tomu neuvěříš,“ řekl Gregory svým silným georgijským hlasem. „Právě jsem mluvil s Doughem – víš, jedním z vyhazovačů – a on nás může dostat do zákulisí!“

 Mé srdce se roztančilo v neovladatelném křepčení celým mým nitrem.

„Zatraceně!“ řekl Jay. „Kde jsou cédka?“

 Gregory zvedl dvě CD jejich skladeb a textů. Byly to dobré písně, ale přikrčila jsem se při pomyšlení, že by byly dány Neřestným.

 Kapela pravděpodobně dostává tyhle věci od fanoušků celou dobu. Nelíbilo se mi pomyšlení, že by byla Jayova a Gregoryho tvrdá práce odhozena, jako by byli nějací zoufalí pozéři. Ale oni oba byli zahalení v takových šťastných žlutých aurách, že jsem nemohla udělat nic jiného, než být dostatečnou podporou.

 Když skončila aktuální skladba, sledovala jsem Kaidana, jak ustálil činely prsty, pak si zastrčil paličky pod paži a znovu si odhodil mokré vlasy z očí. Když se naklonil dolů, aby zvedl láhev s vodou, naše oči se setkaly. Dech se mi zasekl v plicích a hlasité hlasy kolem mě se změnily ve statický šum. Bubeníkova žádostivá hořící hvězda na jeden nádherný okamžik zapulzovala a pak se jeho čelo zvrásnilo a jeho pohled se napjal. Jeho oči hledaly všude kolem mě, než se vrátily zpět k mé tváři. Prolomil oční kontakt a napil se své vody, házejíc ji zpátky na podlahu včas na další píseň.

 Krátký střet mě zanechal nervózní.

„Půjdu na záchod,“ řekla jsem Jayovi, otáčejíc se, abych šla, aniž bych počkala na odpověď. Všimla jsem si, že davem se dalo pohybovat o hodně snadněji, když se jeden dral pryč od podia.

 Vzduch na dívčích záchodech byl cítit zápachy močoviny a zvratků. Jenom jedna ze tří kabinek nebyla ucpaná, ale nevypadalo to, že by to odradilo dívky od toho, aby je dál používaly. Rozhodla jsem se, že to vydržím. Obnovila jsem si lesk na rty v zrcadle a odcházela jsem, když jsem zaslechla dvě dívky, které se nacpaly do jedné z malých kabinek.

„Chci Kaidana Rowea.“

„Já vím, dobře? Mohla bys mu hodit svoje číslo. Ačkoliv já chci Michaela. Může mi udělat to, co dělá mikrofonu.“ Vytlačily se z kabinky, hihňající se, a já poznala jejich vnadné hrudníky, byly to ony, ty, které byly před pódiem. Obě jejich aury byly vybledlé.

 Upravila jsem si vlasy sponami. Jayova sestra, Jana, učesala moje husté vlasy do organizovaného chaosu, který jsem úspěšně ničila. Nechala jsem ji nalíčit na mou tvář trochu make-upu, ale vyděsila se, když jsem ji požádala, aby zakryla otravnou pihu nad koncem mého horního rtu. Jsi šílená? Nikdy nezakrývej své znamínko krásy! Proč tomu tak lidé říkají? Piha nebyla krásná. Byl to malý, temný hltavec pozornosti. Nenáviděla jsem způsob, kterým k ní oči každého zabíhaly, když se mnou mluvili.

 Připevnila jsem poslední sponu na místo a odpelášila, takže si dívky mohly umýt ruce. Sdílely kohoutek a stěžovaly si, že tam nebylo žádné mýdlo, pak pokročily k upravování. Dívala jsem se na ně, byly spolu tak spokojené, a přemýšlela, jaké by to bylo mít za kamarádku holku. Byla jsem na odchodu, když mě něco v jejich konverzaci zastavilo.

„Barman řekl, že Kaidanův otec je jeden z hlavy šéfů NP v New Yorku.“ Můj žaludek poskočil. NP byla zkratka pro Nedotčené Publikace: populární, celosvětovou korporaci, která zahrnovala pornografické časopisy, videa a mohla jsem si jen představovat, co dalšího.

„V žádném případě,“ řekla její přítelkyně.

„V každém případě. Hej, měly bychom se pokusit dostat do zákulisí!“ Nadchla se a nějak ztratila rovnováhu, šlapajíc mi na nohu a chytajíc mě za rameno. Natáhla jsem se, abych ji podepřela.

„Ach, promiň,“ řekla, opírajíc se o mě.

 Když vypadala, že má rovnováhu pod kontrolou, pustila jsem ji.

 Odněkud ve mně se vzalo temné škubání, nutkání otevřít ústa a říct něco, co jsem věděla, že nebylo jak pravdivé, tak milé.

„Slyšela jsem, že ten kluk, Kaidan, má kapavku.“

A bylo to venku, řekla jsem to. Srdce mi bušilo. Věděla jsem, že většina lidí běžně lhala, pro některé to byla denní rutina.  Ale ať už z jakéhokoliv důvodu já nikdy předtím nebyla náchylná k těmto malým lžím.

 Neříkala jsem lidem, že mi bylo „fajn“, když nebylo. Nikdo se mě nikdy nezeptal jestli má velký zadek, takže ve lži mě nikdo opravdu ještě neotestoval. Všechno, co jsem věděla, bylo, do téhle chvíle, že jsem nikdy nikoho záměrně neklamala. Šokovaný pohled na jejich tvářích zrcadlil šok, který jsem sama cítila.

„Fuj. To myslíš vážně?“ zeptala se dívka, která si ho nárokovala. Nemohla jsem odpovědět.

„Dobře, to je ošklivé,“ řekla ta druhá dívka.

Pak bylo trapné ticho. Nevěděla jsem doopravdy, co byla kapavka, kromě toho, že byla na SPN (pozn. překl.: sexuálně přenosné nemoci). Co na světě se mnou bylo? Trhla jsem sebou, když se Kaidanova dívka natáhla a dotkla se mých vlasů.

„Hej, ach můj bože. Ty máš ty nejměkčí vlasy. Vypadají jako med.“ Její emocionální barvy byly tak zmatené alkoholem, že jsem je nemohla dobře přečíst, ale cítila jsem, jako by byla upřímná. Vina mi zkyselila žaludek.

„Díky,“ řekla jsem a cítila se strašně. Nemohla jsem tam tu hnusnou lež nechat jenom tak

„Ehm, neslyšela jsem to o Kaidanovi, ne doopravdy.“ Obě se na mě zmateně podívaly, a já polkla, nutíc se pokračovat. „Nemá kapavku. Myslím, ne, že bych o tom věděla.“

„Proč jsi to pak říkala?“ Přítelkyně byla střízlivější, a dívala se na mě se zaslouženým opovržením. Opilá dívka stále vypadala zmateně. Přemýšlela jsem, že to vyautuju, jako že jsem si dělala srandu, ale to by také byla lež, a kdo žertuje o SPN?

„Nevím,“ zašeptala jsem. „Já jen… omlouvám se.“ Zacouvala jsem a vyšla odtamtud tak rychle, jak jsem mohla. Což bylo také dobře, protože poslední song Neřestných končil a všechny dívky se teď kymácely k záchodům. Byl čas k prohození kapel. Promnula jsem si ruce a skousla si spodní ret, hledajíc Jaye, jak dav postupoval ke mně. Chtěla jsem jít domů.

„Anno!“ Jay na mě mával a já ho musela následovat davem směrem ke dveřím, kde stál mračící se gigantický muž, paže zkřížené přes hruď v klasické póze vyhazovače.

 Právě jsem lhala! Bylo to všechno, na co jsem mohla myslet. Kolem propasti v mém břiše se plazily hrozné pocity.

 Gregory natáhl laminátovou kartu, na kterou se vyhazovač podíval, než otevřel dveře.

 Popadla jsem Jayovu paži. „Počkej, Jayi, možná bych měla zůstat tady.“

 Obrátil se ke mně. „V žádném případě. Patti mě zabije, pokud tě tu nechám. To je dobrý. Pojď.“ Protáhl mě dveřmi.

 Prošli jsme kolem pár členů personálu, kteří rychle přemisťovali okolo jeviště další  vybavení. Hudba a chraptivý hlas se vylévaly z místnosti na konci sálu.

„Vážně to děláme?“ zeptala jsem se. A můj hlas byl opravdu pronikavý a nejistý? Potřebovala jsem křičet.

„Klid, Anno. Je to v pořádku. Buď v pohodě,“ řekl Jay.

 Když jsme vstoupili do teplé místnosti, zasáhla nás stěna cigaretového kouře a alkoholových výparů. Dala jsem si ruce v bok a snažila se být tak nenápadná, když  jsem kontrolovala stopy potu na mém topu. Když jsem uviděla zformované malé zvlhlé skvrny, přitiskla jsem paže zpátky podél těla.

Buď v pohodě, řekl Jay. Jako by se to někdy mohlo stát.

 Trvalo jen pár vteřin prohledávání místnosti, abych ho našla, stojícího v zadním rohu s třemi dlouhonohými kráskami, které si zřejmě byly vědomy nejnovější módy. Stuha červené aury se proplétala kolem a mezi nimi. Jedna z dívek vytáhla z balíčku cigaretu. Jakou kouzelník vylovil Kaidan zapalovač a trhnutím ho otevřel, aby zapálil oheň jedním palcem. Jak to dělal?

 Jay mě zatahal za ruku, ale já se odtáhla.

„Ne, vy kluci běžte. Já tu počkám.“ Chtěla jsem zůstat blízko dveří. Mému žaludku nebylo dobře.

„Jsi si jistá?“

„Jo, jsem v pohodě. Budu tady. Hodně štěstí, nebo zlom vaz nebo tak.“

Jak se Jay a Gregory obrátili a zamířili do davu, moje zrádné oči se vrátily do rohu a našly další pár očí temně zírajících zpět.

 Sklopila jsem pohled na plné tři vteřiny, a pak jsem oči znovu zvedla, váhajíc.

 Bubeník na mě stále zíral, nedbaje na tři dívky snažící se získat zpět jeho pozornost. Zvedl jeden prst na dívky a řekl něco, co vypadalo jako, „Omluvte mě.“

Ach můj bože. Byl…? Ach, ne. Ano, šel tímhle směrem.

 Moje nervy vystřelily do nejvyšší pohotovosti. Rozhlédla jsem se, ale poblíž nebyl nikdo jiný. Když jsem se podívala zpátky, byl tam, stojící přímo přede mnou.

 Proboha, byl sexy – slovo, které v mém osobním slovníku do této chvíle neexistovalo. Tenhle kluk byl sexy jako by to byla jeho práce, nebo co.

 Díval se mi přímo do očí, což mě vyvedlo z míry, protože se mi nikdo nikdy nedíval do očí takhle. Možná Patti a Jay, ale oni můj pohled nedrželi tak jako on teď. Nepodíval se pryč, a já shledala, že jsem nemohla odtrhnout od těch modrých očí pohled.

„Kdo jsi?“ zeptal se otevřeným, téměř konfrontačním způsobem.

Zamrkala jsem. Byl to ten nejdivnější pozdrav, který jsem kdy dostala.

„Jsem… Anna?“

„Dobře. Anna. Jak moc hezké.“ Snažila jsem se zaměřit na jeho slova a ne jeho hlas s luxusním přízvukem, který dělal každý zvuk krásným. Naklonil se blíž. „Ale kdo jsi?“

 Co to znamenalo? Musela jsem mít nějaký druh titulu nebo společenské postavení, abych vstoupila do jeho přítomnosti?

„Jen jsem přišla se svým kamarádem Jayem?“ Ach, nenáviděla jsem, když jsem byla nervózní a začala mluvit v otázkách. Ukázala jsem obecně ve směru kluků, ale nespustil ze mě oči.

 Začala jsem mluvit nesouvisle. „Oni jen napsali nějaké písně. Jay a Gregory. Chtěli, abyste si je poslechli. Vaše skupina, myslím. Jsou opravdu… dobří?“

 Jeho oči putovaly po celém mém těle, zastavujíc se, aby zhodnotily mou smutnou, skrovnou hruď. Zkřížila jsem ruce. Když jeho pohled zakotvil na té stupidní pize nad mým rtem, byla jsem zasažena vůní pomerančů a limetek a něčeho zemitého, jako lesní zem. Bylo to příjemné mužským způsobem.

„Hm.“ Teď byl blíž mé tváři, vrčící tím hlubokým hlasem, ale znovu se mi dívající do očí. „Velmi roztomilé. A kde je tvůj anděl?“

 Můj co? Byl to nějaký druh britského slangu pro přítele? Nevěděla jsem, jak odpovědět, aniž bych pokračovala v tom, že bych zněla uboze. Zvedl svá tmavá obočí, čekal

„Pokud myslíš Jaye, tak je tamhle, mluvící s nějakým mužem v obleku. Ale není můj přítel nebo můj anděl nebo co.“

 Můj obličej zrudl horkem a těsněji jsem se objala. Nikdy jsem nepoznala nikoho s takovým přízvukem, a styděla jsem se za účinek, který na mě měl. Byl očividně hrubý, a přesto jsem chtěla, aby se mnou mluvil. Nedávalo to smysl.

 Jeho postoj změkl a ustoupil, vypadal zmateně, ačkoliv jsem stále nemohla přečíst jeho emoce. Proč nevykazoval žádné barvy? Nevypadal opilý nebo zdrogovaný. A ta rudá věc… co to bylo? Bylo těžké na ni nezírat.

 Nakonec se podíval na Jaye, který vášnivě konverzoval s člověkem, který vypadal jako manažer.

„Není tvůj přítel, co?“ Teď se na mě uculoval. Podívala jsem se pryč, odmítajíc odpovědět.

„Jsi si jistá, že o tobě nefantazíruje?“ zeptal se Kaidan. Znovu jsem se na něj podívala. Jeho úšklebek byl nyní nezbedný úsměv.

„Ano,“ ujistila jsem ho sebejistě. „Jsem.“

„Jak to víš?“

 Nemohla jsem mu dost dobře říct, že jedenkrát, kdy Jayova barva ukázala mírnou přitažlivost, bylo, když jsem se před ním jednoho dne vyslékala, když jsem si stahovala mikinu a moje tílko se vytáhlo moc vysoko. A i pak to trvalo jen několik vteřin, než naše rozpaky zapadly.

„Prostě to vím, jo?“

Zvedl ruce v předstírané kapitulaci a lehce se usmál.

„Hrozně se omlouvám, Anno. Zapomněl jsem na dobré  způsoby. Myslel jsem, žes byla… někdo jiný.“ Natáhl ruku. „Jsem Kaidan Rowe.“

 Odloupla jsem jednu ruku ze svého těsného objetí, abych uchopila tu jeho. Každý kousek mé kůže se proměnil v husinu, a moje tvář najednou zahořela. Byla jsem ráda za tlumené osvětlení. Nebyla jsem jedním z těch lidí, kteří zrůžověli ve tvářích; já karmínově zčervenala v celém obličeji a na mém krku naskákaly rudé skvrny. Není to roztomilé. Proud krve mi vždy způsobil závrať.

 Měla jsem pak svou ruku odtáhnout, ale on ji nadále držel, a jeho velká dlaň a dlouhé prsty byly cítit tak pěkně.

 Hluboce se zasmál a nechal svou ruku vyklouznout z mé, dokud jsme se už nadále nedotýkali.

Všiml si, jak se mé paže znovu zkřížily přes hruď, a pak zvedl bradu a zavětřil.

„Ach, to voní. Neexistuje nic podobného americkým hot dogům. Myslím, že si později jeden dám.“

Dobře. Nesouvislé. Začichala jsem.

„Já nic necítím,“ řekla jsem.

„Opravdu? Nakloň se k nějakým dveřím. Dýchej o něco… hlouběji.“

 Udělala jsem, jak řekl. Nic. Rozhodla  jsem se udělat něco, co pro mě bylo vzácné: natáhla jsem svůj čich.

V celém klubu nebyla vůně párků v rohlíku. Jenom zatuchlého alkoholu a horké odbarvující vody na mopy. Postrčila jsem svůj čich dál. Nic v restauraci ve vedlejších dveřích. Dál. Můj nos pálil a dostávala jsem závrať. Dál. A tam to bylo. Cítila jsem nejbližší hot dogy malého uličního prodejce téměř míli daleko. Můj čichový smysl rychle splaskl zpět a já ho našla na mě s očekáváním hledět. Na co si hrál?

Nemohl to cítit. Proč by předstíral?

 Zavrtěla jsem hlavou a snažila se udržet svou tvář neutrální.

"Hmm." Usmál se. "Předpokládám, že jsem se pak mýlil."

Bože, jeho oči byly nádherné - barva tropických líbánkových vod obklopená temným safírem a obehnaná hustými řasami.

Co...? Líbánkové vody? Seber se!

 Přistoupila jemně navoněná dívka a stoupla si mezi Kaidana a mě, umisťujíc svá záda přímo k mé tváři. Musela jsem odstoupit.

"Jsme tam osamělé." Její ruce se pohybovaly přes jeho hruď a vzhůru, aby spočinuly na jeho ramenou. Vyskočila z ní rudá, když se ho dotýkala, a on zvedl ruku, aby stiskl její kostnatý bok. Odvrátila jsem se, neposlouchající jeho šeptanou odpověď, která vypadala, že ji uklidnila.

 Věnovala mi ledový pohled, než odešla zpátky do rohu.

"Možná se ještě uvidíme, Anno. Ujistím se, že si písně tvého přítele Jaye poslechnu." A s tímhle byl pryč.

"On není můj...," prskala jsem na jeho vzdalující se záda.

 Dřív jsem hledala na špatném místě, když jsem se snažila najít na Kaidanovi chyby. Nebylo to v jeho tváři; bylo to v jeho osobnosti.

 Sebedůvěra byla dobrá, ale přílišná sebedůvěra nebyla. Rozhlédla jsem se, cítíc se hloupě a sama.

 Naštěstí jsem musela zůstat osamělá jenom jednu dlouhou chvíli, než se vrátil Jay šťastný až nad měsíc. Nechala jsem se jeho emocí prostoupit

"O čem jste ty a Kaidan Rowe mluvili?" zeptal se mě Jay.

"Člověče, vypadali jste, jako byste měli jeden z druhého strhat šaty!"

 Zalapala jsem po dechu a plácla ho po paži, ale necouvl.

"Nevypadali." Moje oči  na zlomek vteřiny zabloudily ke Kaidanovi, a ačkoliv byl příliš daleko, aby to slyšel, mrknutí, které mi poslal, vyvolalo na mé kůži další ruměnec.

"Tak?" řekl Jay. "Řekneš mi to, nebo ne? Co ti říkal?"

 Co jsem proboha mohla Jayovi říct, aby ho to nenechalo tak důkladně zmateného, jako jsem se já cítila? Podívala jsem se znovu na Kaidana a chytila ho, jak mě znovu sleduje, než se k nám obrátil zády.

"Nic, opravdu," ujistila jsem. "Bylo to divné. Řeknu ti o tom později. Musím zavolat Patti a říct jí, že jsme na cestě, pak chci slyšet o tobě.

 Kdo byl ten muž, se kterým jste mluvili? Co říkal? Myslím, že Gregory zůstává?"

 Rozptylovací taktika mě snadno dostala z obliga, když jsme opouštěli klub. Jay vždycky řídil. Poté, co jsem zavolala Patti, věnoval mi rozčlenění celého rozhovoru s obchodním manažerem Neřestných.

 Pitvali jsme každé slovo kvůli všem nadějným smyslům, přicházejíc k závěru, že manažer skupiny byl extrémně zaujatý talentem a ambicemi Jaye a Gregoryho, a že by určitě mohli koncem roku získat status rockových hvězd. Obvykle byla zábava snít s Jayem ve velkém stylu, ale i když jsem tu byla s nimi, dnes večer byla má mysl jinde.

 Použití mých rozšířených smyslů, abych našla tu stupidní vůni hot dogů, zamíchalo mými myšlenkami. Míli od mého bytu jsem dovolila svým očím hledat, a pak přetrvat na temném, opuštěném domě, když jsme ho míjeli. Zírala jsem na pobitá okna podepsána černou a střechu napůl propadlou spalujícími plameny z minulosti, pokud bych si dovolila vzpomenout, mohla bych je pravděpodobně stále cítit a ochutnávat sousto popela...

Probudila jsem se ve dvě ráno týden před mými devátými narozeninami se silným pachem kouře pálího mě v nose. Náš dům hořel. Slezla jsem, jako mě učili a vlezla skrz temnotu do Pattina pokoje, cítíc se, jako bych mohla hyperventilovat.

"Probuď se," řekla jsem. "Je tu kouř!"

Patti vyskočila v panice z postele, běžíc do haly. A pak tam prostě stála, když jsem se rozkašlala a dusila se. Vrhla se do každé místnosti, a dokonce šla ven, aby se podívala na nedaleké byty.

"V bytech není oheň, zlato. Musel to být jen zlý sen. Pojď dnes do postele se mnou, a já se o tebe postarám."

Byl to zlý sen, ale ne takovým způsobem, kterým myslela ona. Pro rodinu míli daleko, jejíž hořící domov jsem cítila, jako by to byl náš vlastní, to byla noční můra skutečného života. Pro mě to také byla dlouhá, bolestná noc: noc, kdy se mých pět smyslů začalo rozvíjet.

"Snění o Kaidanu Roweovi, co?"

Vzhlédla jsem. Parkovali jsme před mým domem.

"Ne," zamumlala jsem. "Nemyslela jsem na něj."

 Jay se zasmál a já znovu udeřila do jeho velké paže.

 Povzdechla jsem si, představujíc si, jak by reagoval, kdybych mu řekla, že  mám nos ultra psa a oči jako dalekohled. Byl naprosto v pohodě s tím, že jsem byla excentrická, ale nevěděl, do jaké míry.

"Díky, žes mě vzal dnes večer ven," řekla jsem. "Bavila jsem se."

"Doopravdy? Věděl jsem, že se ti to bude líbit! Takže, vyzvednu tě v pondělí do školy?"

"Jo, uvidíme se."

Vylezla jsem a zamířila po schodech, cítíc rozmrzelost vůči tomu, že ten kluk Kaidan mě přiměl otevřít mou paměť věcem, na které by bylo lepší zapomenout.