Výlet 2. ZA

Tak ju, vím, že to se mnou trochu vázne, tak sem zatím přináším tohle moje trošku rozsáhlejší dílko, aby jste se tu neunudili...
P.S.: Sweet Evil je už přeložené a jdu na korekci, tak snad to brzy bude (pokud se mě rodiče nerozhodnou nějak zaměstnat... :D )

V úterý ráno, v plné polní,
vyrazilo se na výlet školní.
Všude jen rozverné hlášky,
nikdo nesměl míti vrásky.
V Janovicích hodinu se zpožděním čekat,
nikdo z nás se však nezačal vztekat.
Přidali se i dva psíci,
jaké rasy...?? To těžko říci.
Na scénu nakonec přijíždí krize,
a mluví jako vždy - pesimisticky ryze.
Přijely jsme a už ouha,
- čeká na nás cesta dlouhá,
a když do kopce jsme lesem prošly,
hned jsme málem divem pošly
- pokoje ještě nebyly k mání,
lyžárna byla věcem našim ubytování.
Bez bůhvíjakých povídek,
hned daly jsme si obídek,
a pak začala už pravá tůra
- ty kopce dlouho budou přinejmenším má noční můra.
Za každou zatáčkou začal další,
a to by člověk neřekl, že snad i horší.
Nakonec všem na vrchol míře,
pohled se rozevřel, nevídané šíře.
Před námi snášel se vodopád větší,
tak jsme se dívaly, jak voda se čeří,
jazyky skor vyplázlé, jak byla žízeň.
Tu se však ukázala osudu přízeň,
když dostaly jsme přestávku
a vyšly zase pozpátku.
Aby to vše nestačilo ale,
daly jsme duši své málem zas vale,
když nastaly další zmatky
a my tentokrát nenašly cestu zpátky.
Já se pak musela přesvědčit zase,
že ne na každé kytce klíště se pase.
Nakonec jsme však došly přeci,
nastěhovaly sebe, všechny věci,
k večeři pak buřty, maso,
myslely si, jak je tam krásno,
probíraly potom sebe,
nezapomněly ani učitele,
a večer se protáhl, než vítr a kouř zasáhl.
Doplazit se do postele,
odevzdat se jí už cele,
teplo všude tělem pádí,
endorfiny nevázaně řádí,
rozbitým oknem proniká jemný vánek
a doprovází sladký přicházející spánek.
Tu však slyším mluvit kolegyni,
že po telefonu je schopná mluvit po hodiny.
Tak tam, a la Bílá paní,
jen tak sedím a zírám na ní.
Nadávala jsem si do volů, že nesebrala jsem jí telefon ještě,
nechtěla jsem však - upřímně - vidět taky brzy zubařovy kleště.
Zírala jsem velmi bděle, jak třetí spí si, nerušeně.
Skončila před půlnocí vlas,
když už jí docházel hlas,
a to mě ještě brala z postele pryč,
abych jí zabila na okně jakýsi hmyz.
Dál už se spánek pobízet nenechal,
podivné sny po sobě zanechal.
Kolegyně později vyprávěla, jaké i ona měla hrůzy,
a to mi tedy dodalo této škodolibé Múzy.
Ke snídani koláč, čaj
- tím mě kuchař dost vytrestal,
i následná honička
- aneb Zumba jak rozcvička.
K té bylo štěstí jen málo
- nejspíš se nám někde hurónsky smálo -
takže jsme si vystačily s rádii jen pouze,
to ještě poté, co ladily se dlouze,
a písně hned končily,
sotva jsme je pustily.
Teď už jsme však na nádraží,
slunce na nás prudce praží,
a jak po sérii prudkých bojů,
říkáme si: "Hurá domů!"