Sweet Evil - 2. kapitola

Tak po delší době mě tu konečně máte i s přeloženou kapitolkou... Užijte si jí!! :D

KAPITOLA DRUHÁ

SYNDROM HODNÉ HOLKY

Patti v našem malém bytě smažila vejce, když jsem vešla z mého běhu v pondělí ráno. Naklonila jsem se přes pult, abych se podívala. Použila svoje zápěstí, aby si odhodila z obličeje jahodově blond kadeř. Když pramen znovu spadl, natáhla jsem se a uhladila jí ho za ucho. Kolem její hrudi zavířila průzračná, bledá žlutá emoce, vanoucí vřele ke mně.

 Převrátila vejce, dělající tsss, když se žloutek roztekl. Sledujíc ji u kamen jsem si přála, aby byla moje skutečná matka, takže bych mohla zdědit nějaké její geny. Milovala bych zdědění jejích silných kadeří a jemné smyslnosti.

 Samozřejmě, že čekala, než dorazím v sobotu v noci domů, pak mě pronásledovala kvůli podrobnostem, předstírajíc, že byla kvůli mně vzrušená, když jsem mohla vidět, že přetékala úzkostí. Dala jsem jí G-hodnocenou verzi, vynechávajíc kousky o lhaní lidem a podivném setkáni s chlapcem.

 Zkousla si ret, zatímco jsem mluvila, a hledala v mé tváři, ale pak přijala můj příběh a uvolnila se.

 Patti mi podala talíř a zahnala mě mávnutím špachtle. Sedla jsem si u našeho kulatého jídelního stolu, odsouvajíc hromadu nezaplacených účtů a fotografických důkazů jejích prací fotografky na volné noze.

„Co budeš dneska dělat?“ zeptala jsem se jí.

„Dispatch mě najal, abych střílela dneska ráno na tiskové konferenci s guvernérem. Měla bych být doma kolem čtvrté.“

Všímajíc si času jsem zkosila snídani a pospíchala se připravit.

 O patnáct minut později jsem políbila Patti, připravující se odspěchat ze dveří, ale ona vzala mou tvář jemně do dlaní, aby mě zastavila.

„Mám tě ráda, děvenko.“ Kolem jejího těla poletovala světle růžová láska.

„Taky tě mám ráda,“ řekla jsem. Pohladila mě po tváři a odešla.

Jay mě vždycky vyzvedl do školy přesně v 7:1O. Byl rychlý. Líbilo se mi to.

„Jak je?“ řekl, když jsem vlezla do auta. Jeho oči byly stále oteklé od toho, jak právě vylezl z postele.

„Bré ráno, sluníčko,“ řekla jsem. Zabralo dva tvrdá tahy za rozvrzané dveře auta, než se konečně zabouchly. Stočila jsem své mokré vlasy a zavěsila si je přes rameno. Osuší se rovné a já je stáhnu.

 Obvykle jsme jeli do školy v tichosti, protože Jay nebyl ranní ptáče, ale neměli jsme šanci si promluvit, co mě vzal v sobotu v noci domů.

„Vždycky jsem přemýšlel, jaký máš typ, ale nikdy jsem si nepředstavoval, že to bude hard-core rocker!“

Je to tady. Doufala jsem, že bude příliš rozespalý na takovou konverzaci.

„Není můj typ. Kdybych měla typ, byl by… pěkný. Ne nějaká horkokrevná, egocentrická mužská coura.“

„Nazvalas ho právě mužskou courou?“ zasmál se Jay. „Zatraceně, to je nejhorší řeč, kterou jsem tě kdy slyšel použít.“

Zamračila jsem se na něj, pocit studu, a on se smál ještě víc.

„Ach, hej, dělal jsem si z tebe srandu. Jak bys nazývala někoho, kdo visí s muzikanty?“

Nadzvedl obočí a já pokrčila rameny. „Nevím. Co?“

„Bubeník!“ Potřásla jsem hlavou, zatímco on se další minutu trhal nad svým vtipem, než se do mě znovu pustil kvůli Kaidanovi. „Dobře, takže jsi mluvila o mých cédkách, byla jsi zmatená kvůli nějakému jeho žargonu, pak jsi mluvila o hot docích? To nemůže být všechno. Vypadalas vážně intenzivní.“

„To proto, že byl intenzivní on, i když jsme doopravdy nemluvili o ničem. Byla jsem z něj nervózní.“

„Myslela sis, že je žhavý, ne?“

Zírala jsem z okna na mizející stromy a domy. Byli jsme téměř ve škole.

„Věděl jsem to!“ Pleskl do volantu, užívajíc si každou vteřinu mé rozmrzelosti.

„Tohle je tak divné. Anna Whittová je zamilovaná.“

„Fajn, jo. Byl žhavý. Ale na tom nezáleží, protože se mi na něm něco nezdá. Nemůžu to vysvětlit. Je… děsivý.“

„Není kluk odvedle, jestli to myslíš takhle. Jenom nedostaň syndrom hodné holky.“

„Co to je?“

„Však víš. Když se hodná holka zamiluje do mizery a doufá, že se ten kluk do ní zamiluje a mávnutím kouzelného proutku se změní. Ale jediný, kdo skončí změněný je dívka. Jako Jamie Mooreová, pamatuješ?“

Jamie Mooreová! Tam jsem předtím slyšela Kaidanovo jméno! Byla na naší škole junior.

Zaparkovali jsme na našem obvyklém místě u Cass High School.

„Uvidíme se na obědě,“ řekl Jay. Měl oči na dívce, která se jmenovala Kaylah, a která vystupovala z auta tři místa od nás.

„Jo, uvidíme se pak.“ Šla jsem ke škole, zatímco on se opozdil, aby jí pozdravil.

Na Jamii Mooreovou jsem myslela celý den.

 Viděla jsem se s Jayem na obědě, ale mé oči zůstávaly na Jamii, sedící s její stejnou partou přátel, ale teď jaksi vyvrženou. Seděla na konci, sama se sebou, zatímco ostatní dováděli a flirtovali.

 Být nespolečenská a módně mimo nikdy nebylo záležitostí Jamie Mooreové. Byla o rok starší, než já, nádherná, a opravdu milý člověk. Její hlavní barva byl žlutavý sluneční svit štěstí. Na začátku tohohle školního roku byla roztleskávačka a prezidentka dramatického klubu. Na podzim jsem slyšela, že randila s nějakým klukem v kapele ze střední školy v Atlantě.

Kaidanem Rowem.

 Její barvy se pak začaly měnit. Žlutá na rudou. Rudá na šedou. Šedá na černou. Byla plná hněvu, pak sebe-pohrdání a nejnověji deprese. Letěly klepy o Jamii zachycené mobilem jejího přítele a jejich případném rozchodu. Brzy byla vykopnutá roztleskávačským sborem kvůli nedostatku známek. Dál přišly příběhy o jejích párty, střídání jednoho kluka za dalším, ale nikdy nebyla šťastná. Poprvé neměla hlavní roli v zimní hře.

 Mé srdce se sevřelo, když jsem se na ní znovu podívala, sedící tam na konci dlouhého jídelního stolu. Pořád se oblékala trendy a trávila čas pečováním o své vlasy, což byl pravděpodobně důvod, proč byla nadále vítaná v sezení s ostatními. Ale její úsměv a její sluneční žlutá byly pryč, nahrazeny temně šedou mlhou.

Zazvonil zvonek a já ji pozorovala vymotávat se z bufetu.

Ne, nechtěla jsem Kaidana znovu vidět. Tím jsem si teď byla jistá.

 Prošla jsem skrz zaplněné haly, těžce už se hrbící pod náporem emocí lidí kolem mě. Bylo těžké přizpůsobit se nové škole poté, co jsem strávila prvních osm let v malé, soukromé škole, ale teď jsem už na to byla zvyklá.

 Byl téměř konec školního roku – zbývaly jen dva týdny. Georgijské teplo nastoupilo, přinášejíc sebou tílka a žabky, stejně jako kraťasy a sukně, které neskrývaly žádné tajemství. Vyhýbala jsem se ukázání příliš mnoha kůže, částečně kvůli svojí vlastní zdrženlivosti a částečně proto, že jsem se cítila trochu špatně ohledně kluků. Na rozdíl od ostatních dívek jsem na vlastní oči viděla, že většina chlapců měla dost práce soustředit se na něco jiného, než přemoct jejich hormony.

 Jay mi rozcuchal vlasy, když jsem kolem něj prošla na chodbě, nepřerušujíc svou konverzaci s jedním klukem ze třídní kapely. Usmála jsem se a znovu si vlasy uhladila.

 Vklouzla jsem do své třídy španělštiny a okamžitě začala vypracovávat cvičení napsané na tabuli. Po dokončení jsem se podívala na Scotta McCallistera, který seděl vedle mě. Klímal nad vrcholkem nedokončených slovesných konjugací.

 Scott byl celostátní zápasník – chlapec s velkýma hnědýma očima a dětskou tváří. Vždycky ke mně byl zdvořilý, dokonce občas koketní, ale nebrala jsem si to k srdci, vzhledem k tomu, jak flirtoval s ostatními dívkami.

Vyučování skončilo a bylo nám řečeno, abychom zapracovali na našem konečném projektu.

„Hm, seňoro Martinezová?“ Zvedla jsem ruku a ona přikývla. „Budete vybírat domácí úkol?“

 Z řad studentů povstalo kolektivní zasténání a kluk vedle Scotta zamumlal, „Sklapni, blbče!“ Sklouzla jsem dolů na svojí židli, dotčená svým sociálním faux pas.

„Ach, sí!“ řekla seňora Martinezová. „Gracias, Anno.“

„Proč musíš být pořád tak dobrá?“ zašeptal Scott. Zvedla jsem oči a zachytila jeho škádlivý výraz. Neměl žádný úkol, který by předal, když učitelka obcházela.

 Moje tvář byla stále teplá, když dokončila sběr listů. Veronica, která seděla přede mnou, se otočila a věnovala mi sympatizující pohled. Byla jedním z mála ostatních studentů, kteří domácí úkol udělali.

 Nakonec nikdo na svých projektech nepracoval. No, já ano, samozřejmě, nutkání následovat to, co jsem byla. Třída vybuchla do vzrušeného klábosení volného času a paní Martinezová se otočila ke svému počítači, ignorujíc nás. I učitelé byli připraveni skončit s tímto školním rokem.

Otevřela jsem svůj poznámkový blog.

Veronica se sklonila, aby si dala věci do tašky a zahlédla moje sandály.

„Bezva boty!“ řekla mi. „Kdes je vzala?“

 Ach, jak jsem si přála, aby mi lhaní tolik nevadilo. Držela jsem oči na poznámkovém blogu, když jsem odpověděla, „Díky. Hm, myslím že byly z výprodeje nebo blešího trhu, nebo tak něco.“

„Aha.“ Veronica se na mě znovu podívala, tentokrát s menším oceněním, a věnovaly jsme si zdvořilý úsměv. Měla krátké tmavé vlasy a řecký nos, ke kterému vedl mírný obloukem. Když mě chytila při pohledu na její nos, byla jsem překvapena vlnou tmavého sebe-pohrdání, která z ní vyšla, než se otočila zpátky, aby čelila svým přátelům. Samozřejmě, rys, který na sobě nejvíc nenáviděla byl ten, o kterém jsem si myslela, že jí dělal přirozeně kouzelnou způsobem, o kterém jsem nikdy nemohla ani snít.

Scott se na mě ve své lavici otočil.

„Takže, co budeš dělat příští pátek, prcku?“

„Nada,“ odpověděla jsem.

„Hm?“ Jeho zmatený pohled mě přiměl k úsměvu.

„Nada,“ řekla jsem znovu. „Ty víš. Ve španělštině to znamená „nic“?“

„Ach. Jo. Podívej, musíš být v domnění, že tu a tam věnuju pozornost nebo tak něco. Každopádně, chceš jít na večírek? Geneovi přátelé mají dům u jezera.“

 Můj žaludek poskočil. „Páni, to je cool. Ale nevím.“ Položila jsem si loket na stůl a předstírala studování grafity vyryté do dřeva.

„Jay je taky pozvaný. No tak, nikdy jsme spolu nebyli na večírku.“ Pravděpodobně bych se cítila hodně nepříjemně, kdyby to byl někdo jiný, než Scott, kdo by mi věnoval ten zasněný pohled. Podívala jsem se na jeho emoce. Štěstí. Naděje. Mírná žádostivost. Nemohla jsem si pomoct, ale cítila se polichocená jeho pozváním a zdánlivým zájmem.

„Myslím, že si o tom můžu promluvit s Jayem,“ řekla jsem, vynechávajíc fakt, že to byla Patti, koho jsem musela přesvědčit. „Ale víš, že doopravdy nepártuju, jako na párty párty.“ Nemohla jsem se mu ani podívat do očí poté, co jsem řekla takovou kulhavou věc, ale nechtěla jsem, aby měl jakákoliv falešná očekávání.

„Jo, já vím,“ řekl. „Proč vlastně?“¨

 Jak bych to měla vysvětlit? Neodsuzovala jsem hlodavě své vrstevníky kvůli pití a bavení se. Věděla jsem, že to byla nevinná rebélie a sebezkoumání.

 Ale vždycky tam byl příslib nebezpečného vzrušení, po kterém jsem silně toužila. Ironicky to byla touha, která mě odpuzovala.

„Bojíš se?“ zeptal se.

„Trochu,“ přiznala jsem. „Nelíbí se mi, že by mě to mohlo přimět udělat něco, co bych normálně neudělala.“

„To je na tom to zábavné. Dělá tě to otevřenou a svobodnou.“

 Otevřenou a svobodnou. Přemýšlela jsem, jestli se tak Deny Lawrence cítil, když odpadl na trávník párty minulý rok a ostatní opilí kluci si mysleli, že by bylo legrační postávat kolem a močit na něj. Nebo nejstrašnější věc, která se stala o Vánočních prázdninách, o které nikdo nemluvil s Cass – seniorskou dívkou, která byla opilá a sjela z cesty, čímž zabila svojí nejlepší přítelkyni na sedadle spolujezdce. Cítila se neohrožená? Vždycky, když jsem ji viděla procházet chodbami v černém mraku lítosti se mi pro ni chtělo plakat.

„Myslím, že se prostě nudím,“ zamumlala jsem.

 Byla jsem připravená tuhle konverzaci ukončit. Vzhlédla jsem k hodinám, vděčná, když jsem viděla, že zvonek zazvoní.

„Věř mi, Anno.“ Scott se naklonil. „Jeden drink, nebo jedno X, a budeš cítit všechno možné, kromě nudy.“

 Všechno ve mně se napjalo. X. Extáze. To slovo se v mé hlavě odráželo jako hopík, mimo kontrolu a nemožné zachytit. Můj temný spodní proud zavířil touhou a můj dech se zrychlil. Nelíbilo se mi potvrzení té temnoty. Zvedala se při jakékoliv připomínce drog a alkoholu. A abych byla čestná, tohle mě dostalo v loňském roce k Jayovi. Viděla jsem v něm něco podobného, i když než úplně to samé.

 Temná část probíhající pod povrchem jeho emocí. Vždycky tam byla, hrozící, zejména při zmínce o alkoholu. Nevěděla jsem, co to znamenalo, ale chtěla jsem, abychom v tom byli společně. Myslela jsem, že bych mu mohla být schopná pomoct, nebo ho ochránit. Legrační myšlenka, vzhledem k tomu, že byl svalnatý kluk.

 Podívala jsem se na Scotta, který se na mě usmál. Žádný zlověstný úsměv, ale chci-s-tebou-něco-zkusit úsměv.

 Veronica musela zachytit úryvek naší šeptané konverzace, protože se obrátila a věnovala nám dvěma spiklenecký úsměv.

„Jdeš na párty, Anno?“ zeptala se.

„Nevím, možná.“

„Měla bys jít! Bude to šílené. Všichni tam budou.“

 Podívala jsem se dolů a projížděla dřevěné drážky ve stole gumou mojí tužky. Mohla bych se od toho dostat změnou tématu?

„Takže, ve středu mi bude šestnáct. Dostanu svojí licenci.“

„Já tak žárlím!“ řekla Veronica, bouchajíc můj stůl. „Mě je šestnáct už tři měsíce a můj táta mě pořád nenechal pořídit si vlastní! Jsem si pěkně jistá, že mě nenávidí. Dostaneš auto?“

„Hm, ne.“ Ani náhodou.

 Všichni vyskočili a popadli svoje věci, když zvonek zazvonil, a napětí, které se jako svěrák drželo mého krku, konečně uvolnilo svoje zlomyslné prsty a opustilo mě.