Tááák- tady máte druhou půlku kapitolky už opravenou. Třikrát hurá!! :D :D
Asil vešel do Marokova domu bez zaklepání. Bran
neměl nikdy námitky a další vlk si mohl myslet, že si nikdy nevšiml. Asil
věděl, že si Bran všímal všeho a musel si vybrat dovolit Asilův důvtipná vzdor
pro své vlastní důvody. A to bylo
téměř dost, aby to přimělo Asila zaklepat na dveře a čekat na vyzvání vstoupit.
Téměř.
Leah byla na gauči v obývacím pokoji, dívající
se na velkou televizi. Vzhlédla, když procházel a neobtěžovala se usmát,
zatímco žena pronikavě křičela z reproduktorů prostorového-zvuku. Když
přišel Asil do Montany, Leah s ním flirtovala – družka jeho Alfy, která by
měla být chytřejší. Dovolil jí to poprvé, ale podruhé ji naučil s ním
nehrát hry.
Takže seděla na gauči, podívala se na něj a pak
pryč, jako by ji nudil. Ale oba věděli, že ji děsil. Asil se za to lehce
styděl, jen proto, že věděl, že jeho družka, mrtvá, ale stále milovaná, by se v něm
zklamala. Naučit Leah bát se ho bylo jednodušší a přijatelnější, než jí prostě
dát vědět, že její flirtování je nežádoucí a nezíská jí cokoliv, co si přála.
Kdyby neočekával, že ho Marok v krátké době
popraví – což byl důvod, proč přišel do Montanské smečky – nemusel by udělat
takovou důkladnou práci. Ale nebyl nešťastný, že ho Leah ignorovala, jak to
bylo možné – a méně nešťastný, že ho Marok nezabil tak, jak to očekával. Asil
zjistil, že život měl stále moc ho překvapit, takže byl ochotný se kolem potloukat
o něco déle.
Následoval zvuk tichých hlasů k Marokově
pracovně, zastavujíc se na chodbě, aby počkal, když si uvědomil, že to byl
Charles, sám, mluvící se svým otcem. Kdyby to byl kdokoliv jiný, vnutil by se,
očekávajíc, že se nižší vlk – ale oni byli všichni nižší vlci – odklidí.
Asil se zamračil, snažíc se rozhodnout, jestli to,
co musel říct, by lépe hrálo s Charlesem v místnosti nebo ne. Strategie
byla důležitá. Dominantní vlk, takový jako on nebo Bran, nemohl být nucen, jen
přesvědčen.
Nakonec se rozhodl pro soukromý rozhovor a
pokračoval do knihovny, kde našel kopii Ivanhoe
a znovu si přečetl prvních několik kapitol.
„Romantický žvást,“ řekl Bran ode dveří. Nepochybně cítil Asila, jakmile Asil dříve
prošel kolem studovny. „Stejně jako historický plný děr.“
„Je na tom něco špatného?“ zeptal se Asil.
„Romantika je dobrá pro duši. Hrdinské činy, oběti a naděje.“ Odmlčel se.
„Potřeba dvou různých lidí stát se jedním. Scott se nesnažil o historickou
přesnost.“
„Dobrá věc,“ zabručel Bran, sedajíc si na židli
naproti křeslu pro dva, které zabral Asil. „Protože to nedokázal.“
Asil se vrátil ke čtení své knihy. Byla to
výslechová technika, kterou hodně viděl používat Brana a napadlo ho, že to
starý vlk pozná.
Bran si odfrkl pobavením a vzdal se započetím
rozhovoru. „Takže co tě sem toto odpoledne přivádí? Věřím, že to nebyla náhlá
touha přečíst si neodolatelnou romantiku sira Waltera.“
Asil zavřel knihu a podíval se na svého Alfu zpod
řas. „Ne. Ale je to o romantice, oběti a naději.“
Bran zaklonil hlavu a zasténal. „Mluvil jsi
s Annou. Kdybych věděl, co za osinu v zadku bude mít Omegu, který
neustupuje, v mé smečce, byl bych-“
„Jí zničil k podřízenosti?“ zamumlala Asil
úskočně. „Hladověl ji a zneužíval a jednal s ní jako se špínou, takže by
nikdy neporozuměla, co je?“
Ticho se stalo těžkým.
Asil věnoval Branovi nebezpečný úsměv. „Jsem
chytřejší než tohle. Požádal bys ji, aby sem přišla dvakrát tak rychle. Je pro
tebe dobré mít kolem někoho, kdo neustupuje. Ach, frustrující radost mít kolem
Omegu. Dobře si to pamatuju.“ Více široce se usmál, když si uvědomil, že si
myslel, že se na vzpomínku jeho družky už nikdy znovu neusměje. „Dráždivé jak
peklo, ale dobré pro tebe. Je taky dobrá pro Charlese.“
Branova tvář ztvrdla.
„Anna za mnou přišla,“ pokračoval Asil, pozorně
sledujíc Brana. „Řekl jsem jí, že musí vyrůst. Podepsaly se na ní jak těžké
časy, tak špatné. Musí si uvědomit, že Charlesova práce je tvrdá a že někdy
bude potřebovat čas, aby si s ní poradil.“ Nebylo to přesně, co řekl, ale
vsadil by se, že tohle jí řekl Bran. Prázdná tvář jeho Alfy mu řekla, že zasáhl
cíl.
„Řekl jsem jí, že je širší obrázek, na který se
nedívala,“ pokračoval Asil s falešnou upřímností. „Charles je jediný, kdo
může tuhle práci dělat – a že nikdy nebyla nezbytnější, než je teď, když na nás
vět dohlíží. Není snadné zakrývání smrtí příběhy divokých psů nebo
mrchožroutskými zvířaty požírajícími něčí tělo poté, co zemřeli od něčeho
jiného, ne nadále. Policie hledá znamení, že jejich vrazi mohou být vlkodlaci,
a my to nemůžeme dovolit. Řekl jsem jí, že potřebuje vyspět a poradit si
s realitou.“
Sval na Branově čelisti se napjal, protože Asil měl
vždycky talent na napodobování – myslel, že na posledních pár vět dal Branův
hlas skoro perfektně.
„Takže se mi vzdala,“ řekl Asil, zase svým vlastním
hlasem. „Byla na odchodu, zatímco jsem seděl obalený samolibým vědomím, že byla
slabá žena, více zaujatá svým druhem než dobrem celku. Což je nakonec jediné,
co by žena mohla být. Opravdu není fér je vinit za to, když to obtěžuje nás.“
Bran se na něj chladně díval, takže Asil věděl, že
tou poslední poznámkou tvrdě zasáhl. Asil se smutně usmál a pohladil knihu,
kterou držel. „Pak mi řekla, že to jsou měsíce od doby, kdy dělala jakoukoliv
hudbu, viejito. Kdy to bylo
naposledy, kdy vydržel déle než den aniž by si něco broukal nebo nehrál na
svojí kytaru?“
Branovy oči byly šokované. Nevěděl to. Zvedl se na
nohy a začal přecházet.
„Je to nutnost,“
řekl Bran konečně. „Kdybych neposlal jeho, kdo půjde pak? Jsi dobrovolník?“
Bylo by to nemožné; oba to věděli. Jedno zabití,
nebo možná tolik jako tři nebo čtyři, a jeho kontrola by byla pryč. Asil byl
příliš starý, příliš křehký, aby byl vyslán lovit vlkodlaky. Užíval by si to až
moc. Mohl cítit divokého ducha jeho vlka skákat po šanci takového lovu, šanci opravdového
boje a krve silného oponenta mezi jeho zuby.
Bran stále řečnil. „Nemůžu vyslat Alfu do teritoria další smečky, aniž by se to stalo
výzvou, která vyplodí ještě větší krveprolití. Nemůžu poslat tebe. Nemůžu poslat Samuela, protože můj
starší syn je ještě více ohrožen, než jsi ty. Já jít nemůžu, protože bych musel
zabít každého zatraceného Alfu – a netoužím přibrat všechny vlkodlaky do mé
osobní smečky. Když ne Charlese, tak mám poslat koho?“
Asl sklonil svou hlavu na Branův hněv. „To je důvod,
proč jsi ty Alfa a já udělám cokoliv,
abych už nikdy nemohl znovu být Alfou.“ Zvedl se, hlavu stále skloněnou.
Pohladil plátěný obal knihy a položil ji na stůl. „Nemyslím si, že si tu knihu
skutečně potřebuji znovu přečíst. Vždycky jsem si myslel, že by si Ivanhoe měl
vzít Rebeccu, která byla chytrá a silná místo aby si vybral Rowenu a co si
myslel, že bylo správné a vhodné.“
Pak Asil nechal Brana samotného s jeho
myšlenkami, protože kdyby zůstal, Bran by se s ním hádal. Tímto způsobem
nebude mít Bran nikoho, s kým se hádat, kromě sebe. A Asil vždycky
důvěřoval Branovi se schopností být přesvědčivý.
Bran zíral na Ivanhoe. Její obal byl nudná
modrošedá, utkání látky viditelným znamením jejího věku. Přeběhl prsty po
vtiscích, kde byl název a linii nákresu rytíře oblečeném v brnění ze
šestnáctého století. Kniha kdysi měla papírový kryt s dokonce ještě méně
vhodným obrázkem na přední straně. Uvnitř na předsádce věděl, že bylo věnování,
takže neotevřel knihu, aby ho našel. Byl si docela jistý, že tu byl Asil dostatečně
dlouho, aby prošel celou zatracenou knihovnu, aby našel tuhle knihu. Charles mu
ji dal možná před sedmdesáti lety.
Veselé
Vánoce, říkala. Tys
pravděpodobně četl tuhle knihu tucetkrát předtím. Já ji poprvé přečetl před
několika měsíci a myslel si, že bys mohl najít potěšení v tomto příběhu
možnosti, že se dva rozdílní lidé mohou naučit žít společně – dobrý příběh,
který stojí za přehodnocení.
Byl to dobrý příběh, i když byl historicky nepřesný
a romantický.
Bran vzal knihu a vrátil ji jemně do knihovny, než
podlehl impulsu roztrhat ji na malé kousíčky, protože pak by se nezastavil,
dokud by nezbylo nic k zničení – a nikdo by ho nezvládl, kdyby se tak
stalo. Potřeboval, aby Charles byl něčím, co on nebyl, a jeho syn zabije sám
sebe snažením se být tím, co jeho otec potřeboval.
Jak dlouho lhal sám sobě, že Charles bude
v pořádku? Jak dlouho věděl, že měla Anna správné námitky?
Existovalo mnoho důvodů, dobře znějících důvodů, aby
Bran nebyl tím, kdo zabíjel. Dal Asilovi jeden z nich.
Ale jeho skutečný důvod, jeho pravý důvod, byl víc
jako Asilův, i když byl čestnější. Jak dlouho potrvá, než si Bran začne užívat
prosby, utrpení než zabije? Nepamatoval si moc z časů, kdy nechal svého
vlka převládnout, i když svět o tom měl stále ještě záznam a stalo se to před
více než deseti staletími. Ale některé ze vzpomínek, které si udržel, byly jeho
vyděšené oběti a spokojenost, kterou mu jejich křik přinášel.
Charles by to nikdy neudělal, nikdy by neslavil
strach, který z něj ostatní cítili. Nikdy by neudělal víc než to. Co bylo
potřeba. Pak paradox. Bran potřeboval, aby Charles byl přesně to, co byl – a
Charles potřeboval být monstrem, kterým byl jeho otec, aby to přežil.
Zazvonil telefon, zachraňujíc Brana od jeho
myšlenek. Doufajíc, že to byl rozdílný problém, do kterého mohl zaklesnout
zuby. Něco s řešením.
„Neudělám to,“ řekl Adam Hauptman, když Bran volal.
Bran se odmlčel.
Nakonec ho nepřekvapilo, když Adam, ze všech jeho
Alfů, byl ten nejvhodnější, aby si poradil s federály. Adam měl hroznou povahu
a na ní ne tak pevné vodítko, jak by bylo prozíravé. Z tohoto důvodu ho
Bran držel zpátky, z výsluní, pro všechen Adamův vzhled a charisma. Ale
jeho zkušenost v armádě a jeho kontakty stejně jako pro nečekaně dobrá
znalost politiky a politického vyděračství ho postupně obrátily do Branovi
nejužitečnější politické šachové figurky.
Pro Adama bylo netypické odmítnout.
„Není to obtížný úkol,“ zamumlal Bran do telefonu,
držíc zpět vlka, který chtěl okamžitě trvat na poslušnosti. „Jen výměna
informací. Ztratili jsme v Bostonu tři lidi a FBI si myslí, že je to
spojené s širším případem a chtějí vlkodlaka pro konzultování. Místní Alfa
není kvalifikován – a je příliš mladý, aby byl dobrý v diplomacii, když
jeho vlastní lidé umírají.“
„Pokud budou chtít přiletět sem, bude to
v pořádku,“ řekl Adam. „Ale Mercyiny nohy nejsou zahojené a ona nemůže
pobíhat kolem na vozíku bez pomoci, protože její ruce byly popálené.“
„Tvoje smečka jí nepomůže?“ Ledový vztek zmrazil
jeho hlas. Mercy mohla být spářená s Adamem, ale pro jeho vlka bude vždy
náležet Branovi. Vždycky bude jeho malý kojot, který byl tvrdý a vzdorný,
zrozený jako dobrý přítel, protože Bran nemohl věřit svojí družce s někým,
o koho se staral, kdo byl víc nestabilní než jeho dospělí synové.
Adam vydal odfrknutí smíchu, které uvolnilo Branův
hněv. „Takhle to není. Je mrzutá a rozpačitá nad tím, že je bezmocná. Minulý
týden jsem musel odejít za prací. V domě, kdy jsem se dostal zpátky, musel
přijít upír, aby se o ni postaral, protože každého jiného vyhodila. Já nemusím poslouchat, když mně říká, abych jí nechal o samotě, ale
všichni ostatní ano.“
Potěšený myšlenkou Mercy nařizující bandě vlkodlaků
se Bran usadil zpátky ve své židly.
„Brane? Jsi v pořádku?“
„Neboj se,“ řekl Bran. „Přiměju Davida
Christiansena, aby to udělal. FBI bude muset prostě počkat týden nebo tak, než
se dostane zpátky z Barmy.“
„Na tohle jsem se neptal,“ řekl Adam. „Prchlivý není
slovo, které bych na tebe za normálních okolností použil – ale dnes nejsi sám
sebou. Jsi v pořádku?“
Bran si stiskl nos. Měl by to držet jen pro sebe.
Ale Adam… Nemohl si o tom promluvit se Samuelem; jediná věc, kterou by to
způsobilo, by byla, že by se jeho starší syn cítil vinný.
Adam znal všechny hráče a byl Alfa; porozumí, aniž
by Bran musel vysvětlovat všechno.
Adam naslouchal bez připomínky – kromě odfrknutí,
když slyšel jak elegantně se Asil obrátil na Brana.
„Musíš si Asila držet kolem,“ řekl. „Zbytek jich je
příliš zastrašený, aby s tebou hrál hry – a to ty tu a tam potřebuješ, aby
ses udržel ostrým.“
„Ano,“ řekl Bran. „A zbytek?“
„Musíš slevit na trestech smrti,“ řekl Adam
s jistotou. „Slyšel jsem o Minnesotě. Tři vlci vytáhli pedofila
sledujícího třetího žáka s lanem v ruce a zbraní v kapse.“
Bran zavrčel. „Neměl bych námitky, kromě toho, že se
nechali unést a pak nechali jeho napůl sežrané tělo, aby bylo objeveno další
den, než řekli jejich Alfovi, co se stalo. Kdyby mu prostě zlomily krk, mohl
bych to nechat být.“ Znovu si stiskl nos. „Tak, jak to je, spekuluje koroner
v novinách.“
„Kdybys couvl, Charles by nemusel jít a zabíjet tak
často, protože bys neměl tolik Alfů odmítajících starat se o disciplínu.“
„Nemůžu,“ řekl Bran unaveně. „Viděls nové reklamy,
které Zářivá budoucnost sponzorovala? Příští měsíc začínají slyšení ohrožených
druhů. Pokud nás klasifikují jako zvířata, nebude jen problém vlků, že budou
loveni.“
„Jsme to, co jsme, Brane. Nejsme civilizovaní nebo
krotcí a pokud to na nás vynutíš, nebude to jenom Charles, kterého to zatratí.“
Adam vydechl a méně vášnivým hlasem řekl, „V každém případě možná dát Charlesovi
přestávku na dalších frontách mu dá víc klidu.“
„Úplně jsem ho osvobodil od jeho obchodních
závazků,“ řekl Bran. „Nevychází to.“
Chvíli bylo ticho. „Co?“ řekl Adam opatrně.
„Obchodních? Hodil jsi finance smečky na někoho jiného?“
„Už ustoupil od většiny každodenních povinností běhu
korporace; vlož to do rukou pěti nebo šesti různých lidí, z nichž jenom
jeden ví, že jsou vlastněné Charlesovou rodinou. Dělá to každých dvacet let
nebo tak, aby si lidé nevšimli, že nestárne. Přinesl jsem je do finanční firmy,
aby převzala ostatní majetky smečky, a s čím nemanipulují oni, tak dělá
Leah.“
„Takže Charles nedělá vůbec nic kromě toho, že
vychází a zabíjí? Nic, co by ho rozptýlilo, nic, co by zmírnilo dopad. Vím, že
jsem právě řekl, že by mohl potřebovat přestávku, ale tohle je skoro naopak.
Opravdu si myslíš, že je to dobrý nápad? Užívá si vydělávání peněz – pro něj to
je jako nekonečně složitá šachová hra. Jednou mi řekl, že to bylo dokonce lepší
než lov, protože nikdo neumírá.“
Branovi to taky řekl. Možná by měl naslouchat
pečlivěji.
„Nemůžu mu dát finance zpátky,“ řekl Bran. „Není…
nemůžu mu dát finance zpátky.“ Ne, dokud Charles fungoval lépe, protože peníze,
které smečka kontrolovala, byly dost, aby znamenaly moc. Jeho nechuť, abych
důvěřoval Charlesovi, který je vyplodil, přiměla Brana přiznat, alespoň sám
sobě, že si už před časem všiml, že měl Charles potíže.
„Mám nápad,“ řekl Adam pomalu. „Ohledně toho úkolu,
který jsi pro mě měl-“
„Nepošlu ho, aby jednal s FBI,“ řekl Bran,
zděšený. „I před tímhle by Charles nebyl tou správnou osobou pro poslání.“
„Není to osoba lidí,“ souhlasil Adam, znějíc
pobaveně. „Umím si představit, že tomu minulý rok a víc nepomohl. Ne. Pošli
Annu. Ti agenti FBI nebudou vědět, co je zasáhlo – a s Annou jako nárazníkem
pro ně Charles vlastně může udělat něco dobrého. Pošli je na pomoc stejně jako
konzultaci. Jeden z nás může říct polici hodně o místě činu, co forenzní
nemůžou. Dej Charlesovi něco na práci, kde může být klaďas místo kata.“
Nech
ho být hrdinou, pomyslel si Bran, jeho oči na Ivanhoe v jeho knihovně, když
zavěsil telefon. Asil měl pravdu, když poukázal, že nebylo nic špatného na
troše romantiky, aby zmírnila drsnou realitu života. Adam mu mohl dát náplast,
kterou potřeboval, aby pomohl svému mladšímu synovi. Vroucně v to doufal.
No... tak to s Branem už vypadá líp! Ale stejně má u mě vroubek! :D
OdpovědětVymazatPavla
skvele:)) budeš v tom pokračovat? :)
OdpovědětVymazatTak když se mi Fair Game konečně podařilo stáhnout, tak už překládám druhou kapitolku... ale vypadá, že bude dlouhá, takže to nějakou dobu potrvá a navíc tam mluví "policejní hatmatilkou", kde si něco řeknou a já to vůbec nevypozoruju a pak jenom tápu, kde to sakra asi bylo... Takže jestli to po mně přeluštíte, tak poklona... :D :D
Vymazatkdy bude další ? :)
VymazatDruhá kapitola má v angličtině 26 stránek a vzhledem k tomu, že teď musím psát seminárku a každou chvilkou čekám zkoušení z biologie to nějakou dobu potrvá. Jenom trpělivost, prosím;)
VymazatAle když to tak projíždím, nejspíš bych mohla někdy brzy přihodit další kapitolku Slave to Sensation ( http://denik-ztroskotancu.blog.cz/1203/anotace-4-slave-to-sensation-kniha-1-od-nalini-singh ) kdyby byl zájem. Sice by to taky chvilku trvalo, ale rozhodně míň, než druhá kapitolka Fair Game :D :D
tak sem hoď, co zatim máš :)
Vymazattak jakto vypadá s další? )
OdpovědětVymazat